ECLI:CZ:US:2002:4.US.554.01
sp. zn. IV. ÚS 554/01
Usnesení
IV. ÚS 554/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti N.K., zastoupené JUDr. O.H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2000, č.j. 19 C 69/99-48, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, č.j. 21 Co 205/2001-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným ústavnímu soudu dne 18. 9. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2000, č.j. 19 C 69/99-48 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, č.j. 21 Co 205/200183, jimiž byla pravomocně zamítnuta její žaloba na určení, že darovací smlouva ze dne 29. 5. 1997, uzavřená mezi F.K. (manželem stěžovatelky) a B.K. (synem F.K. z prvního manželství) ohledně specifikovaných nemovitostí v k.ú. B., je neplatná a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovanému B.K. náklady řízení ve výši 71.250,- Kč.
Stěžovatelka uvedla, že její zemřelý manžel, psychicky a fyzicky těžce nemocný, podepsal těsné před svojí smrtí ve zdravotnickém zařízení darovací smlouvu a to pouze za účasti obdarovaného, tj. svého syna a advokáta JUDr. V.T., za okolností dle jejího názoru více než podivných. Dlouho před podpisem smlouvy byl v psychiatrickém léčení a bral velké množství léků proti depresím. Některé z těchto léků nebyly vůbec uvedeny ve zprávě ošetřujícího lékaře MUDr. K. ze dne 26. 2. 1998, neboť nebyly hrazeny zdravotní pojišťovnou a tudíž byly kupovány stěžovatelkou na základě receptů vystavovaných MUDr. G. a nemocnicí. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud odmítl provést jí navrhované důkazy výslechem ošetřující psychiatričky MUDr. G. a znaleckým posudkem znalce z oboru psychiatrie, čímž porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčena, že zpráva (zprávy) ošetřujících lékařů z oboru interního lékařství i znalecký posudek vypracovaný MUDr. J.P., Dr.Sc, znalcem v oboru zdravotnictví, nikoliv však psychiatrie, nemohly plně posoudit vliv podávaných léků na psychiku jejího manžela. Odmítnutím důkazů byl neúplně zjištěn skutkový stav, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení neúplné provedených důkazů a
současně i k nesprávnému a ústavně nesouladnému posouzení její věci. Je toho názoru, že odvolací soud jednal v rozporu s §132, §153, §157 odst. 2 o.s.ř., řízení vedl tak, že nerespektoval ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§18 o.s.ř., čl. 37 odst. 3 Listiny) a že povahou a intenzitou vytýkaných vad porušil její ústavně zaručená základní práva. Uvedenými vadami jsou postižena řízení i rozhodnutí soudů obou instancí, zejména pak soudu odvolacího.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť stěžovatelka nebyla žádným způsobem zkrácena ve svých právech v odvolacím řízení, ani v řízení před soudem prvého stupně. V těchto řízeních netvrdila výčet léků v rozsahu, jak je uveden v ústavní stížnosti, netvrdila ani, že její zemřelý manžel nebyl po psychické stránce zdráv. Zpochybňovala to, zda byl schopen, vzhledem k množství a druhu podávaných léků posoudit své jednání. Ohledně této otázky byl vypracován, v rámci šetření trestního oznámení stran falzifikace podpisu na darovací smlouvě, znalecký posudek, o správnosti jehož závěrů soud neměl důvod pochybovat ani stěžovatelka žádná zpochybňující tvrzení ve vztahu k posudku neuvedla. Navíc z výsledků dokazování bylo jednoznačně zjištěno, že její manžel uvažoval o převodu zbývající části nemovitostí na svého syna, když část na něho převedl již brzy poté, co nemovitosti získal v restituci. Soud prvého stupně se dopustil jediného pochybení, když neodůvodnil existenci či neexistenci naléhavého právního zájmu. Takové pochybení však nemělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a současně vyslovil souhlas s jednáním bez jeho přítomnosti.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 69/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s neprovedením důkazů. Pokud jde o namítané neprovedení důkazu znaleckým posudkem psychiatra, z vyžádaného spisu obvodního soudu plyne, že tento důkaz stěžovatelka navrhovala již v řízení před soudem prvého stupně a opětovně i v odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Soudy obou stupňů tento důkaz odmítly provést, nicméně, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků, tento svůj postup řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Pokud jde o tvrzené neprovedení důkazu výslechem ošetřující psychiatričky MUDr. G., toto nemá oporu ve spise. Stěžovatelka takový důkaz nenavrhovala a MUDr. G. zmiňovala (např. ve svém odvolání) tak, že by měla být znalcem konzultována. Jak vyplývá z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nijak nebrání obecným soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. Tento princip je v tzv. obyčejném právu vyjádřen např. i v ust. §120 odst. 1 o.s.ř., dle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Je pak povinností soudů v rozsudku uvést, proč takové důkazy neprovedly (§157 odst. 2 o.s.ř.). Uvedené požadavky spravedlivého procesu napadená rozhodnutí splňují. Za této situace je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práva jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2002