ECLI:CZ:US:2002:4.US.557.01
sp. zn. IV. ÚS 557/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti obce H., zastoupené starostou J.K., právně zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2001, sp. zn. 15 Co 579/2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a J., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. září 2001 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 1999, sp. zn. 21 C 299/98, a kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 36.542,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domáhala této částky z důvodu bezdůvodného obohacení, které mělo nastat u vedlejšího účastníka - spotřební družstvo J. (dále jen "družstvo") tím, že užíval nemovitost v majetku stěžovatelky bez právního důvodu.
Stěžovatelka v tomto postupu obecných soudů shledala porušení práva každého vlastníka v zákonných mezích svůj majetek držet, užívat, požívat jeho plody a užitky, když všem vlastníkům jsou zaručena stejná práva i právní ochrana. Takovéhoto porušení se soudy obou stupňů měly dopustit tím, že nesprávně aplikovaly zásadu dobrých mravů. Soud v dané věci konstatoval, že ač vedlejší účastník nemá právní důvod pro omezování vlastníka v nakládání se svou věcí, je právo vedlejšího účastníka konvalidováno tím, že jeho právo z něčeho vyplývá, a to až do pravomocného rozhodnutí soudu. Tento názor je však v rozporu se závěrem stěžovatelky, která tvrdí, že je-li uložena povinnost na vyklizení nemovitosti, je její následné užívaní třeba považovat za neoprávněné. Tímto postupem soud zavedl nerovnost stran v daném sporu. Omezení vlastnického práva stěžovatelky bylo odůvodněno konstatováním, že její nárok je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti argumentuje stěžovatelka rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaným ve Sbírce soudní judikatury č. 8/1997.
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ostravě, které poskytla předsedkyně senátu 15 Co. Ta ve svém vyjádření uvedla, že pokud jde o námitky stěžovatelky prezentované v ústavní stížnosti, stěžovatelka abstrahuje od konkrétních okolností případu, zejména od zamýšleného bezplatného užívání nebytových prostor vedlejší účastnicí po celou dobu existence nemovitosti. V ostatním plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření Okresního soudu v Olomouci, které zaslala předsedkyně senátu 21 C, která rovněž nesdílí názor stěžovatelky, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo, když soudní praxe připouští odepření výkonu vlastnického práva s odvoláním na dobré mravy dle ustanovení §3 občanského zákoníku.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu vedeným u soudu prvého stupně pod sp. zn. 21 C 299/98. Na základě tohoto spisu pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že družstvo, poskytlo stěžovatelce na základě smlouvy o sdružování finančních prostředků a činností socialistických organizací ze dne 12. února 1988, částku ve výši 232.255,- Kčs, na výstavbu "DS". Protihodnotou pak mělo, na základě téže smlouvy, možnost užívat prostory v uvedené nemovitosti po celou dobu její existence. Mezi stěžovatelkou a družstvem nebyla uzavřena žádná smlouva, která by upravovala formu užívání nebytových prostor. Dne 12. května 1993 dala stěžovatelka družstvu výpověď z nájmu. Výpovědní doba uplynula dne 31. srpna 1993. Jelikož družstvo "DS" neopustilo, podala stěžovatelka žalobu na vyklizení nebytových prostor družstvem, které Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. května 1997, sp. zn. 16 C 23/97, vyhověl.
Poté podala stěžovatelka novou žalobu, kterou se domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení, které družstvo mělo získat tím, že nemovitosti nevyklidilo na základě výpovědi, ale až po právní moci citovaného rozsudku. Družstvo navrhlo, aby žalovaná částka byla započtena vzhledem k částce, kterou v roce 1988 stěžovatelce poskytlo, neboť mu nebylo umožněno smluvené užívání nemovitosti po celou dobu existence Domu služeb.
Soud prvého stupně tuto žalobu zamítl když dospěl k závěru, že s ohledem na obsah smlouvy o sdružení finančních prostředků z 12. února 1988, je nárok žalobce (stěžovatelky) v rozporu s dobrými mravy. Přitom však považoval nájemní vztah mezi účastníky z valné části za daný a existující. Odvolací soud napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, avšak závěr okresního soudu o vzniku a existenci nájemního vztahu nepřevzal. Přesto však i on považoval jednání stěžovatelky za rozporné s dobrými mravy, když požadovala plnění za bezdůvodné obohacení (nájem bez právního důvodu) po subjektu, který se nemalou finanční částkou zasadil o vybudování nemovitosti, která se dostala do majetku stěžovatelky.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v dané věci došlo k takovému zásahu do jejích základních práv stěžovatelky, jak ve své ústavní stížnosti tvrdila. Soudy zohlednily skutečnost, že družstvo poskytlo stěžovatelce plnění, aniž by jí byla poskytnuta protihodnota ve smluvené podobě.
Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu publikovaném pod č. 110, sv. 15 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, případy, kdy obecné soudy vůbec nezkoumají konkrétní spornou věc z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, mohou založit důvod pro zásah Ústavního soudu z hlediska práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci však jde o případ opačný, kdy toto hledisko obecné soudy naopak uplatnily a nárok s odvoláním se na princip dobrých mravů odmítly. V tomto případě nezbývá než odkázat na nález Ústavního soudu ČR, publikovaný pod č. 44, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, ze kterého plyne, že způsob, jakým soudy hodnotí provedené důkazy a konkrétní skutečnosti z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, do kterého nepřísluší v zásadě Ústavnímu soudu zasahovat. Tam, kde obecné soudy pracují s okolnostmi konkrétního případu, aniž by činily zobecňující a normativizující závěry, není zpravidla místa pro jurisdikci Ústavního soudu.
Na základě uvedených okolností proto Ústavní soud neshledal, že by vlastnické právo, tak jak je definováno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo dotčeno postupem obecných soudů, resp., že by došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Z těchto důvodu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu