ECLI:CZ:US:2002:4.US.569.01
sp. zn. IV. ÚS 569/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A.S., zastoupeného JUDr. P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2001, sp. zn. 4 To 7/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2001, sp. zn. 40 T 7/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. září 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení citovaných rozsudků, jimiž byl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a trestu vyhoštění z ČR na dobu neurčitou. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, stejně jako právo každého domáhat se svých práv zákonem stanoveným způsobem u nezávislého soudu a právo být stíhán pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Tento zásah spatřuje stěžovatel v tom, že osoby, kterým omamné látky předal, byly příslušníky Policie ČR, a že jimi byl k realizaci tohoto úkonu donucen, neboť policisté "odběratelé" jej přímo úkolovali, kdy a kde má k předání dojít a současně i tvrzením, že s nikým jiným než se stěžovatelem nebude transakce provedena. Stěžovatel proto navrhoval, aby u soudu byl proveden důkaz odposlechů telefonních hovorů stěžovatele, zaznamenaných před provedením transakce, tedy i před sdělením obvinění. Skutečnost, že tyto důkazy nebyly provedeny, podstatně ztížila postavení stěžovatele v řízení.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 4 To, který uvedl, že v ústavní stížnosti není ničeho nad rámec obhajoby, kterou stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, a proto plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní stížnost označil jako nedůvodnou.
K vyjádření byl vyzván rovněž vedlejší účastník - VSZ, za které se vyjádřil vrchní státní zástupce. Ten ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, když ve věci jednal Vrchní soud v Olomouci dvakrát, přičemž původní rozsudek byl jeho rozhodnutím zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k novému projednání, zejména s ohledem na doplnění dokazování ve směru objasnění úlohy policie při odhalení trestné činnosti stěžovatele a jeho společníka. Krajský soud v Brně tak učinil a po doplnění dokazování bez pochybností dospěl k závěru, že postup policie byl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a že se tedy nejednalo o použití agentů ve smyslu §34b zákona o Policii ČR. Z toho důvodu odkázal vedlejší účastník na rozsudek odvolacího soudu, který objasnil, proč není možné akceptovat tvrzení stěžovatele o policejní provokaci. K otázce důkazů telefonickými rozhovory obstaranými v rámci předprocesního stádia řízení vrchní státní zástupce uvedl, že současná soudní praxe takový důkaz nepřipouští a odkázal na příslušnou část rozsudku odvolacího soudu, ve které je tento závěr prezentován. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
K věci podal vyjádření také Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy senátu 40 T. Ten uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s nejpodstatnějšími námitkami obhajoby. Při soudním jednání bylo také prokázáno, že policie vstoupila do kontaktu se stěžovatelem teprve po jím uskutečněné nabídce drogy. Nalézací soud se rovněž zabýval otázkou případného zásahu do práv stěžovatele postupem užitým při objasňování trestné činnosti. Oba soudy se také zabývaly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování prostřednictvím zmiňovaných telefonních odposlechů. Vrchní soud zvažoval navíc i navrhovaný výslech svědka D., i když stěžovatel neuváděl žádnou podstatnou skutečnost, kterou by mohl tento výslech objasnit. Závěrem krajský soud navrhl ústavní stížnost zamítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2000. Z něj i z ostatních podkladů pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je patrno ze spisu krajského soudu, ústavní stížnost je obsahově shodná jak s odvoláním stěžovatele proti druhému rozsudku Krajského soudu v Brně, tak částečně i s námitkami stěžovatele v průběhu celého trestního řízení. Stěžovatel tedy namítá skutečnosti, které obecné soudy projednávaly, a se kterými se odvolací soud v napadeném rozsudku vyrovnal. Jednalo se zejména o tvrzení stěžovatele, že v jeho případě bylo použito agentů policie v rozporu se zákonem o Policii ČR, že se jednalo o policejní provokaci, stejně jako i užití záznamů telefonních odposlechů stěžovatele před sdělením obvinění.
Ústavní soud dále neshledal, že by ve stěžovatelově případě bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, jak je definováno v čl. 8 odst. 1 Listiny. Zásah do tohoto práva, resp. omezení svobody stěžovatele, bylo učiněno v souladu se zákonem a z důvodů, které zákon předvídá.
Rovněž tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, tak jak je definováno zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny, neshledal Ústavní soud opodstatněným. Stěžovatel byl přítomen u jednotlivých jednání obecných soudů ve své věci od svého zadržení. Věc byla opakovaně projednána nalézacím soudem i soudem odvolacím, když poprvé odvolací soud věc vrátil k dalšímu řízení. Nebylo tedy shledáno, že by byly činěny nepřiměřené průtahy v řízení. Stěžovatel se rovněž mohl vyjádřit k projednávaným otázkám. To, že zejména v přípravném řízení využíval svého práva nevypovídat, na věci nic nemění.
Také porušení práva stěžovatele na veřejné projednání věci nebylo v řízení Ústavním soudem shledáno. Sama skutečnost, že stěžovatel žádal o vyloučení veřejnosti v rámci závěrečné řeči, kdy měl údajně sdělit soudu některé závažné skutečnosti, které by mohly zcela ovlivnit výsledek řízení, nelze za zásah do tohoto práva považovat. Sám fakt, že stěžovatel chtěl učinit prohlášení, kterým by zvrátil výsledky celého řízení teprve v tomto okamžiku, také nezpůsobuje porušení jakýchkoliv základních práv, neboť takový krok měl stěžovatel možnost učinit v průběhu celého řízení, od okamžiku jeho zahájení. Navíc pak rozhodnutí o případném vyloučení veřejnosti je možné jen v případech stanovených zákonem a je plně v kompetenci obecných soudů.
Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno řízení před dvěma stupni obecných soudů při dodržení zákonných procesních postupů a při zachování základních práv a svobod stěžovatele, tak jak jsou uvedena v citovaných článcích Listiny. Nelze akceptovat tvrzení stěžovatele o jednostrannosti doplněného dokazování. Porušení stěžovatelem tvrzených práv pak není možné shledat ani v tom, že soudy v rámci řízení dospěly k jiným právním závěrům než stěžovatel, neboť jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu práv účastníků a jen soudy jsou oprávněny rozhodovat o vině a trestu za trestné činy.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu