ECLI:CZ:US:2002:4.US.581.01
sp. zn. IV. ÚS 581/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.S., zastoupeného JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001, sp. zn. 16 Co 112/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. 26 C 90/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. října 2001 bylo Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal nápravy ve své věci. Po výzvě k odstranění vad stěžovatel doplnil ústavní stížnost a navrhl, aby byla zrušena uvedená rozhodnutí, když rozsudkem krajského soudu bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku soudu prvého stupně. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci (stěžovateli) částečně vyhověno a byl mu přiznán úrok z prodlení a škoda na dani vzniklá jednáním žalované strany. Ve zbývající části byl návrh stěžovatele zamítnut. Stěžovatel měl za to, že uvedeným postupem mu vznikla škoda, když pravidelná renta, kterou mu vyplácel subjekt odpovědný za vznik nemoci z povolání, byla dle jeho názoru protiprávně zmenšena o "fixní mzdu" a sociální dávky. V závěrech obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svých základních práv, neboť popsaným postupem mu byl snížen základ pro výpočet důchodu, neboť v současné době je i invalidním důchodcem. Domnívá se proto, že bylo porušeno jeho základní právo na hmotné zabezpečení podle speciálních zákonů v souvislosti s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, zastoupený předsedou senátu 16 Co, který uvedl, že uvedeným postupem nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak je v ústavní stížnosti uvedeno.
Za Okresní soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 26 C, která plně odkázala na odůvodnění obou napadených rozsudků. Současně byl zaslán spis vedený ve věci u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 90/98.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil postup soudů v řízení před nimi. Po posouzení ústavní stížnosti a obsahu spisu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z údajů ve spisu Ústavní soud zjistil, že u stěžovatele byla dne 6. prosince 1990 zjištěna nemoc z povolání. Následně byla mezitímním rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. října 1995, sp. zn. 25 C 640/92, za odpovědnou organizaci označena O. Tato organizace dobrovolně poskytovala stěžovateli zálohově náhradu již od zahájení řízení o určení odpovědnosti. Po právní moci uvedeného rozhodnutí pak byl stěžovatel přizván k projednání dorovnání svých nároků vůči organizaci. Stěžovatel však s dorovnáním navrženým organizací nesouhlasil a za důvod nesouhlasu označil způsob výpočtu renty, kterou mu měla organizace, z důvodu vzniku nemoci z povolání, vyplácet.
S ohledem na uvedené rozpory podal stěžovatel žalobu, kterou se domáhal doplacení částky, která mu měla být organizací neoprávněně stržena, příslušenství této pohledávky, jakož i přeplatku na dani z příjmu, který byl stěžovateli vinou organizace vyměřen. Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl. Rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen, neboť soud prvého stupně se nepřezkoumatelným způsobem vyjádřil k nárokům stěžovatele pokud šlo o příslušenství pohledávky, jakož i k přeplatku daně z příjmu. Následný rozsudek soudu prvého stupně stěžovateli částečně vyhověl, když mu přiznal část úroků z prodlení vzniklých pozdním vyplácením renty, jakož i část požadované škody na dani z příjmu, který vznikl jednáním organizace. Další požadavky stěžovatele, zejména doplacení požadované náhrady na výdělku, byly zamítnuty. Následné odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se obecné soudy opakovaně a důkladně zabývaly stěžovatelovou věcí. Stěžovatel byl přítomen všem jednáním soudů a poskytl jim součinnost, včetně rozsáhlého podkladového materiálu. Soudy ve věci posuzovaly oprávněnost nároků stěžovatele vůči organizaci, a to ve všech bodech žaloby. Důvody, pro které nárok stěžovatele na uhrazení "fixní mzdy" neshledaly, důkladně v odůvodněních rozsudků vysvětlily.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na hmotné zabezpečení tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než je stěžovatelův, proto, že nehledaly oprávněnost jeho nároků a stěžovatel neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Navíc je zjevné, že řada argumentů stěžovatele užitých v ústavní stížnosti, byla použita již v řízeních před obecnými soudy.
Ústavní soud nemůže zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy, a to zejména za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by u stěžovatele došlo naříkaným postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv způsobem, který v ústavní stížnosti uvedl. Ústavní soud opakovaně připomíná, že tam, kde obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není zpravidla žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu