ECLI:CZ:US:2002:4.US.584.01
sp. zn. IV. ÚS 584/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. P.S., zastoupeného Mgr. V.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č.j. 7 Cmo 61/2000-235 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 1999, č.j. F 2865/99, Rg. B 178-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, č.j. Cmo 61/2000-235 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 1999, č.j. F 2865/99, Rg. B 178-224. Cit. usnesením krajského soudu byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, ve kterém Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6. 1996, F 8185/96, Rg. B 178, jež nabylo právní moci dne 24. 6. 1996, povolil přeměnu investičního fondu na akciovou společnost a změnil sídlo a předmět podnikání obchodní společnosti S. Návrh na obnovu řízení byl zamítnut jako podaný někým, kdo k tomu není oprávněn, s odůvodněním, že stěžovatel nebyl a není účastníkem řízení ve věcech zápisu do obchodního rejstříku. Soud prvého stupně dále konstatoval, že stěžovatel jako akcionář mohl požádat soud ve smyslu §183 odst. 1 a §131 obch. zák. o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady uvedené společnosti a tím se domoci svých práv. Vrchní soud v Praze se ztotožnil s právními názory soudu prvého stupně, potvrdil jeho rozhodnutí a návrh na připuštění dovolání zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že se domáhá ochrany svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, a ochrany svých vlastnických a majetkových práv chráněných vedle Ústavy ČR i čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť v jeho věci byl jednoznačně porušen princip zákonné ochrany svěřeného majetku. V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím bližší ústavněprávní argumentaci, obecným soudům vytkl, že nijak nevyřešily jednu ze základních předběžných otázek, kdy, resp. kterou právní či jinou skutečností došlo skutečně k tzv. "změně investičního fondu na běžnou akciovou společnost", a uvedl vlastní právní rozbor problematiky uvedené "transformace". Dále obecným soudům vytkl nesprávné právní posouzení zápisu změny obchodní formy investičního fondu do obchodního rejstříku a vyjádřil přesvědčení, že v obchodním rejstříku je udržován takový stav zápisu skutečností týkajících se předmětné obchodní společnosti, který neodpovídá, a ani nemůže odpovídat skutečnému právnímu stavu.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Uvedl, že si je vědom problematičnosti výkladu zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, když ten na jednu stranu výslovně neumožňoval, na druhou stranu však ani nezakazoval tzv. přeměnu investičního fondu nebo investiční společnosti na běžný typ obchodní společnosti, tedy společnost bez kolektivního investování v předmětu podnikání, jakož i bez dalších atributů investiční společnosti (fondu). Soudní praxe, především rejstříkových soudů, se po dva roky v poměrně značné míře přikláněla k možnosti takové přeměny, přičemž zcela opačný závěr byl zaujat až v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, č.j. 32 Cdon 587/98-97. O nejednoznačnosti zákona svědčí i jeho novelizace provedená zákonem č. 151/1996 Sb. Ta přinesla režim jednoznačně umožňující investičním fondům "přeměnu" na běžné typy obchodní společnosti. Tato novela byla vystřídána další novelou (zák.č. 124/1998 Sb.), jež v poměrně krátké době zcela otočila trend směřování k tzv. odinvestičnění investičních společností a fondů, nastolený předchozí novelou, neboť takovýto proces přímo zakázala (připustila pouze možnost přeměny investičního fondu - právnické osoby, na otevřený podílový fond). Z uvedeného plyne, že ani přístup zákonodárství k předmětné problematice nebyl jednoznačný, ba ani sledující jednotnou linii. Je zřejmé, že především v zájmu drobnějších akcionářů, resp. všech akcionářů, je jednoznačné dovození statutu předmětné společnosti. Jejich ochrana přitom byla (v případech "změněných" společností před 1. červencem 1996) dána čl. II odst. 8 zák.č. 151/1996 Sb., kdy i na ně se vztahovalo ust. §35i zák.č. 248/1992 Sb., ve znění novely z roku 1996. Dále je nutné vzít zřetel na právní vztahy předmětné společnosti vůči třetím osobám, vycházející ve smyslu §27 obch.zák. ze zápisu v obchodním rejstříku a na ochranu těchto třetích osob. Zákon, i když ne vždy dokonalý, je nutné soudem vykládat tak, aby byl naplněn jeho smysl, kterým bylo v prvé řadě kolektivní investování, ale zároveň tím nebyla poškozena práva všech dotčených osob, resp. bylo těmto osobám umožněno svá práva naplnit. Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Rg. B 178 a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje resp. poskytoval. Jedná se tudíž o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tato fakticky směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 1996, F 8185/96, Rg. B 178, jež nabylo právní moci dne 24. 6. 1996, kterým soud povolil přeměnu investičního fondu na akciovou společnost a změnil sídlo a předmět podnikání obchodní společnosti S. K tomu směřuje i argumentace ústavní stížnosti, postrádající ovšem jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní. Měl-li stěžovatel za to, že usnesení valné hromady dané společnosti, jež vedlo k následným změnám, včetně změn v obchodním rejstříku, bylo v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami, měl k dispozici žalobu o neplatnost tohoto usnesení ve smyslu §131 obch.zák., jak již bylo konstatováno v napadených usneseních. Protože této možnosti nevyužil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelem opomenutý postup nemůže být nahrazen domáháním se "uvedení v předešlý stav" cestou obnovy řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku a již vůbec ne prostřednictvím ústavní stížnosti. Jak dal Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně najevo, nechápe ústavní stížnost jako prostředek, kterým by stěžovateli měla být uvolněna cesta k dalšímu obhajování jeho práv v situaci, kdy v důsledku jeho vlastního opomenutí či pochybení nebyly využity prostředky adekvátní k ochraně práv. Absence opravného prostředku proti určitému rozhodnutí tedy ještě automaticky nezakládá vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj