Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.01.2002, sp. zn. IV. ÚS 592/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 1/25 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.592.2000

sp. zn. IV. ÚS 592/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. J. L-ové, 2) J. R-ové, 3) V. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Ca 160/2000, za účasti Krajského soudu v 0stravě, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Ca 160/2000, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, odst. 2; §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], se stěžovatelé, s odvoláním na porušení jejich ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl dle §250p zákona č. 99/1963 Sb., v tehdy platném znění (dále jen "o.s.ř."), odmítnut opravný prostředek, směřující do rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 2. 1996, čj. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko, jímž bylo mimo jiné určeno vlastnické právo Ing. J. D. k nemovitostem, v uvedeném rozhodnutí blíže označeným. Opravný prostředek byl ve vztahu ke stěžovatelům odmítnut z toho důvodu, že tito poté, co krajský soud neakceptoval plné moci k právnímu zastupování udělené Mgr. K. L., ani po písemné výzvě, nepředložili řádné plné moci opravňující ho k podání opravného prostředku a zastupování v přezkumném řízení dle části páté hlavy třetí o.s.ř. Stěžovatelé obecnému soudu zejména vytýkají nezohlednění té skutečnosti, kdy stěžovatelky 1) a 2) udělily Mgr. K. L. plné moci v listině nazvané "Informování účastníků řízení o přiznání vlastnictví k nemovitostem", v níž je výslovně uvedeno, že "udělují plnou moc pro zastupování ve shora uvedené věci" (sc. "jako účastníci řízení z titulu zdědění nároku na vydání nemovitosti v k.ú. L., a to nemovitostí uvedených ve výrokové části nepravomocného rozhodnutí OÚ Třebíč, čj. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko, ze dne 9. 2. 1997"; správně zde mělo být uvedeno 9. 2. 1996, což ovšem nebylo v daném případě neakceptování plné moci důvodem zmíněné výzvy). Věc je, jak uvádějí v odůvodnění ústavní stížnosti, zcela jasně označena ve výrokové části rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči. Stěžovatel 3) udělil obsahově shodnou plnou moc, opravňující Mgr. K. L. k jeho zastupování ve věci po J. R., kdy se (slovy této plné moci) "jedná o přiznání vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem řízení pozemkového úřadu v Třebíči pod čj. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko". S poukazem na tyto plné moci dovozují, že z nich nevyplývá, že by byly uděleny pouze pro zastupování před Okresním úřadem v Třebíči, nýbrž z jejich obsahové stránky je zřejmé, že byly uděleny ke všem úkonům, které mají vést k přiznání vlastnictví k zemědělským nemovitostem, jež jsou předmětem řízení, kteréžto končí vydáním pravomocného rozhodnutí, z čehož lze dovodit, že byly uděleny i k podání opravného prostředku, když teprve rozhodnutím o něm je řízení pravomocně skončeno. Krajský soud porušil v případě jejich restituční věci právo na spravedlivý proces nedostatečnou výzvou k odstranění vady podání, a to absencí poučení o procesních právech a povinnostech účastníků, neboť pokud shledal předložené plné moci vadnými, měl postupovat způsobem uvedeným v §43 o.s.ř., především stěžovatele poučit, že nebude-li podání opraveno nebo doplněno a pro tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat, tak řízení zastaví, resp. analogicky v řízení ve správním soudnictví např. opravný prostředek odmítne. Toto poučení výzva neobsahovala, přičemž výzvu soud navíc učinil pouhým přípisem, nikoliv obvyklou formou usnesení. Z těchto, jakož i dalších důvodů směřujících do merita věci ohledně rozhodování pozemkového úřadu, domáhají se stěžovatelé zrušení napadeného rozhodnutí. K věci se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Ostravě, který poukázal na rozhodovací důvody uvedené v napadeném usnesení s dodatkem, že tvrzení stěžovatelů stran porušení ústavně zaručených práv nepovažuje za důvodné, pročež navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond ČR, se svého postavení v řízení o ústavní stížnosti vzdal. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 160/2000, jakož i příslušný spis Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, a poté, co se seznámil s listinným materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti, mimo meritorní výtky polemizujícími se závěry, na nichž je založeno rozhodnutí pozemkového úřadu a jimiž se správní soud ve vztahu ke stěžovatelům nezabýval, je jejich nesouhlas s odmítnutím opravného prostředku směřujícího do rozhodnutí tohoto správního orgánu, čemuž v ústavní rovině odpovídá posouzení otázky, zda napadeným usnesením krajského soudu, založeném na důvodech čistě formálních, tj. neodstranění vad plných mocí, byla porušena základní práva stěžovatelů, k čemuž podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě došlo. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné předeslat, že již opakovaně vyslovil názor, že zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech jsou velmi rigidní, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení, z čehož lze dovodit povinnost obecných soudů při poskytování ochrany právům vyvarovat se o to více zřejmých formalismů, jimiž dochází k nedůvodnému odmítání práva. Je-li při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nejen nešetřeno jejich podstaty a smyslu, nýbrž jsou tato omezení zneužívána k jiným než stanoveným účelům, nelze takový postup shledat ústavně souladným a v prostředí právního státu nemůže obstát. Jak plyne ze spisu obecného soudu, neshledal plné moci udělené ze strany stěžovatelů jakožto zmocnitelů řádnými a stěžovatele vyzval k odstranění jejich vad. Z téhož spisu, ve kterém nejsou stejnopisy těchto výzev založeny (což nelze přičítat k tíži stěžovatelů), nýbrž se zde nacházejí toliko "doručenky" dokládající jejich doručení, se dále podává, že byl podle všeho stěžovatelům zaslán pouhý neformální přípis, jehož obsah (lze se důvodně domnívat) by měl korespondovat textu adresovanému soudnímu úředníkovi, dle něhož měl vyzvat navrhovatele (roz. mimo jiné i stěžovatele), aby "předložili ve lhůtě do 15-ti dnů plné moci k zastupování K. L. v přezkumném řízení u Krajského soudu v Ostravě, protože předložené kopie plných mocí z roku 1997 je k tvrzenému zastupování neopravňují" (č.l. 26 spisu o.s.). V tomto směru je nutno přisvědčit stěžovatelům ohledně nedostatečnosti takové výzvy, poměřované zákonnými požadavky procesního práva, když ani odlišný její obsah nebyl tvrzen v již výše uvedeném vyjádření obecného soudu. Dle §250p o.s.ř. neodstranil-li navrhovatel vady, jejichž odstranění soud nařídil a jež brání věcnému vyřízení návrhu, soud usnesením opravný prostředek odmítne. Ustanovení §246c téhož předpisu poukazuje na to, že pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části, se užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. V daném případě je nepochybně nezbytné tímto přiměřeným způsobem použít ustanovení §43 o.s.ř. (část první), dle něhož (odst. 1) předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, přičemž účastníky také poučuje, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Dle odst. 2 téhož ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví (v daných souvislostech usnesením opravný prostředek odmítne, neboť ustanovení §250p in fine zde vystupuje jako lex specialis). Jak je patrno z řečeného, nesplňuje-li taková výzva expressis verbis a dlužno konstatovat, že v souzené věci nesplňovala uvedené zákonné požadavky, nelze učinit jiný závěr, nežli konstatovat nezákonnost a neústavnost následného postupu Krajského soudu v Ostravě, jehož završením bylo odmítnutí podaného opravného prostředku. Lhostejno, byla-li tato výzva učiněna formou usnesení či pouhým neformálním přípisem, rozhodný z hlediska ústavněprávního je její obsah, kterýžto - jak shora uvedeno - náležitostem požadovaným o.s.ř. neodpovídal, přičemž tyto závěry nemohou být zpochybněny ani nekvalifikovanou reakcí stěžovatelů na obdrženou výzvu, a proto Ústavní soud rozhodl, jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé; když se sluší na tomto místě poukázat též na to, že řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. nevyžaduje povinné zastoupení advokátem, tj. profesionálem práva znalým, jako řízení dle předcházející hlavy téže části (§250a o.s.ř.) a v praxi nemusí být neobvyklé zastoupení nekvalifikovaným zástupcem, kterému nadto obsah výzvy, v níž je uvedeno, jak opravu nebo doplnění vadného podání provést (či alespoň v čem je tato vada spatřována), nepochybně usnadní zhojit vady návrhu tak, aby odpovídal zákonným požadavkům a byl za splnění ostatních podmínek následného projednání schopný, což v daném případě reflektuje znění dotčeného ustanovení §43 o.s.ř. Nezbývá tak než uzavřít (z důvodů výše rozvedených), že Krajský soud v Ostravě postupoval v souzené věci způsobem procesnímu předpisu neodpovídajícím, čímž porušil čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 4 téhož ústavního dokumentu, a proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Ca 160/2000, dle §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nezabýval se Ústavní soud ostatními výtkami stěžovatelů, směřujícími do téhož usnesení, neboť pro odmítnutí opravného prostředku ve vztahu k nim se jimi nezabýval ani obecný soud, a derogačním nálezem Ústavního soudu byla otevřena pro stěžovatele možnost je uplatnit v následném řízení před tímto soudem. Z obsahu připojených spisů a vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu je však více než zřejmé, že tento soud bude muset v souladu s čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, při svém dalším rozhodování (jehož závěry nepřísluší Ústavnímu soudu zásadně předjímat, a nemohl tak ani posuzovat otázku platnosti "prohlášení o vzdání se vlastnických práv a jejich postoupení", učiněného J. R. dne 27. 3. 1995 a navazující dohody z téhož dne), důkladně a se vší odpovědností posoudit především otázku, zda stěžovatelé byli, resp. s ohledem na úmrtí J. R. se stali, účastníky předchozího správního řízení a v této souvislosti zejména způsobem ústavně konformním vyložit ustanovení §4 odst. 4 ve spojení s §9 odst. 8 citovaného zákona tak, aby tento výklad odpovídal jejich logicky obsahové jednotě, přičemž důsledkem kladného závěru v této otázce by pak především mělo být doručení rozhodnutí pozemkového úřadu dědicům zemřelého J. R. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. ledna 2002