ECLI:CZ:US:2002:4.US.595.02
sp. zn. IV. ÚS 595/02
Usnesení
IV. ÚS 595/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti PhDr. E. B., proti rozhodnutí Městského úřadu ve Vlašimi ze dne 23. 1. 2002, čj. výst. 328-2363/2001, a rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově ze dne 15. 8. 2002, čj. výst. 337-163/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práv chráněných Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČR, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zák. č.209/1992 Sb. a zák. č. 126/1976 Sb. a poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 641/99, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na povolení obnovy řízení o odstranění stavby pily, sousedící s jejím pozemkem.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry uvedenými v rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, dle kterých bezprostředně nesousedící sousedi nemuseli být zváni k řízení a že okresní hygienik nevznesl ke stavbě pily žádné námitky. Tvrdí, že hygienik naopak výhrady měl, k dodatečnému povolení stavby a ke kolaudaci pak přizván nebyl. Stěžovatelka dále poukazuje na značnou hlučnost provozu pily a zdemolovanou příjezdovou cestu k její nemovitosti.
Z obsahu připojených rozhodnutí, napadených ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu ve Vlašimi, čj. Výst. 330-2418/98, byla dne 4. 1. 2000 dodatečně povolena stavba rámové pily. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2000. Stěžovatelka se návrhem obdrženým dne 30. 11. 2001 domáhala obnovy řízení, přičemž jako důvod uváděla nesprávný postup stavebního úřadu při určení okruhu účastníků řízení v řízení o odstranění stavby a negativní dopad stavby proti obecnému zájmu.
Návrh stěžovatelky byl zamítnut s odůvodněním, že v době vydání rozhodnutí stěžovatelka nesplňovala podmínku sousedství ve smyslu ust. §97 odst.1 a §139 písm. c) zák. č. 197/1998 Sb. (stavební zákon), a proto nebyla účastníkem řízení. Stavební úřad se v odůvodnění rozhodnutí zabýval i otázkou negativního dopadu stavby proti veřejnému zájmu a uvedl, že o věci rozhodl po dohodě popř. za souhlasu orgánů státní správy, které chráněné zájmy hájí.
Odvolací orgán vyhodnotil závěr stavebního úřadu, který v daném případě neuznal jako důvod obnovy názor stěžovatelky, dle kterého jí byla neoprávněně upřena účast v řízení dle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jako závěr správný. Dodal, že stavební zákon, ve znění platném v době vydání stavebního povolení, obsahoval v §139 písm. c) výklad pojmu "sousední pozemky a stavby na nich", kterými se tak rozuměly pozemky mající společnou hranici s pozemkem, který je předmětem správního řízení. Uvedené ustanovení sice bylo nálezem Ústavního soudu s účinností od 21. 4. 2000 zrušeno, ale až poté, co rozhodnutí o dodatečném povolení stavby již bylo vydáno a nabylo právní moci. Je proto zřejmé, že stavební úřad při stanovení okruhu účastníků postupoval v souladu s tehdy platným stavebním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v svých předchozích rozhodnutí judikoval (např. sp. zn. II.ÚS 111/98, IV.ÚS 407/98), že podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou sice vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR a jeho nálezy jsou obecně závazné, nicméně právní názor či jeho změna nemohou být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 o. s. ř..
Uvedené je možno vztáhnout i na správní řízení, které podmínky obnovy správního řízení upravuje v ust. §62 - 64 zák. č. 71/1967 Sb. V dané věci se proto nelze odvolávat na nález Ústavního soudu, vydaný po skončení původního řízení s poukazem, že tato nová skutečnost by mohla přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí.
Bylo věcí stěžovatelky, pokud byla přesvědčena o protiústavnosti interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, upravujících účast vlastníků sousedních pozemků a specifikaci pojmu sousedních pozemků, aby se důsledně domáhala ochrany svých práv již v původním řízení, vedeném u Okresního úřadu ve Vlašimi pod čj. Výst. 330-2418/98, ohledně dodatečného povolení stavby (odstranění stavby), včetně využití možnosti soudního přezkumu správního rozhodnutí, popř. i v řízení před Ústavním soudem. Tím spíše, že jak uvádí ve svém odvolání proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení, jí bylo známo, že tzv. obcházení nepohodlných účastníků ve stavebním řízení je řešeno judikáty Nejvyššího soudu ČR.
Samotným rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, které bylo vydáno v souladu s tehdy platnou právní úpravou a způsobem odpovídajícím zákonu, pak nelze z ústavněprávního hlediska ze strany Ústavního soudu, který je výhradně soudním orgánech ochrany ústavnosti a nikoliv další odvolací či přezkumnou instancí, nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry správních orgánů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný, aniž by Ústavní soud považoval za účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 21. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu