ECLI:CZ:US:2002:4.US.597.02
sp. zn. IV. ÚS 597/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. B., L. E., a M. M., zastoupených JUDr. K. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2047/2001-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2047/2001-127, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2001, čj. 23 Co 260/2001-102, pokud jím byla potvrzena část výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2001, čj. 8 C 276/98-85, ukládající žalovanému J. H. odstranit z parcely č. 1025/7 v Č. navážku zeminy a odpadu na úroveň okolního terénu, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; v uvedeném rozsahu byl zrušen též cit. rozsudek soudu prvého stupně.
Stěžovatelé tvrdí, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřují v tom, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvého stupně, zrušil, i když pro takový postup nebyly dány zákonné důvody. Takto se pravomocně skončená věc vrací po několika letech řízení na samý počátek, čímž dochází ke zbytečným průtahům v řízení. Dovolací soud dle jejich názoru přezkoumal správnost právního posouzení věci navíc nad rámec důvodů uplatněných v dovolání.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V daném případě stěžovatelé budou mít po vydání nového rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, a teprve až po jejich vyčerpání se mohou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li k tomu mít ústavněprávní důvody.
K námitce ohledně průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že zrušující rozsudek dovolacího soudu nepovažuje za zbytečné či neodůvodněné průtahy ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodováním o dovoláních plní Nejvyšší soud ČR svoje základní poslání, tedy sjednocování judikatury obecných soudů. To, že vícestupňové soudní řízení má za důsledek zpravidla delší řízení ve věci, vyplývá ze samé podstaty takového řízení, jakož i z kasačního principu, na kterém je mimořádný přezkum Nejvyšším soudem ČR založen. Neodůvodněné průtahy tedy nemohou spočívat ve využití instančního postupu, ale pouze v postupu konkrétního soudu (nenařizování jednání, bezdůvodné odročování atd.).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj