ECLI:CZ:US:2002:4.US.599.01
sp. zn. IV. ÚS 599/01
Usnesení
IV. ÚS 599/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L.O., zastoupeného JUDr. V.N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2001, č.j. 30 Ca 367/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 30 Ca 367/99, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 8. 1999, č.j. 3639/99-RPÚ/R/7307, jímž bylo postupem podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), rozhodnuto tak, že stěžovatel není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., a že za nevydané nemovitosti nepřísluší náhrada.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno nespravedlivé rozhodnutí pozemkového úřadu, který v rozporu s §3 a §4 odst. 2 správního řádu, nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a účastníci řízení byli v nerovném postavení. Dále namítl porušení ust. §32 odst. 1 a 2 správního řádu tím, že správní orgán neakceptoval výpověď svědkyně M.Š. Pozemkový úřad, dle názoru stěžovatele, v řízení preferoval MSL, neboť' veškeré jeho argumenty byly odmítány. Nebyl akceptován ani znalecký posudek, který potvrdil, že v domě nebyla provedena tak zásadní přestavba, že by ztratil charakter obytného domu. Stěžovatel dále popsal situaci v době kolektivizace zemědělství a vyjádřil své stanovisko k hodnocení důkazů orgány veřejné moci. Je toho názoru, že napadená rozhodnutí najednou zpochybňují to, o čem již dříve bylo pravomocně rozhodnuto, neboť neatraktivní majetek mu byl vydán. Majetek, jehož restituce se domáhá, byl jeho rodičům odebrán dle §6 písm. p) zákona o půdě, ale krajský soud se touto možností vůbec nezabýval, stejně jako se touto možností nezabýval okresní pozemkový úřad. Z výše uvedených důvodů pak dovodil, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na spravedlivý proces.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele jsou v převážné části shodná s jeho tvrzeními v opravném prostředku a z toho důvodu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se vypořádal se všemi
námitkami stěžovatele. Pokud stěžovatel vytýká napadenému rozsudku a rozhodnutí správního orgánu, že se vůbec nezabývala posouzením daného případu z pohledu ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, pak nelze než opět odkázat na obsah obou uvedených rozhodnutí, kterými je tato výhrada přesvědčivě vyvrácena. Také tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo jeho práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny, je v daném případě neopodstatněné, přičemž odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž ústavní ochrany požívá vlastnictví již konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně, jak je tomu v restitučních sporech. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 367/99 je zřejmé, že krajský soud v řízení před vydáním napadeného rozsudku postupoval v souladu s občanským soudním řádem při respektování procesních práv stěžovatele, a proto je toho názoru, že ani poslední tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces, není opodstatněné. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že v dané věci bylo postupováno v souladu se zákony České republiky a ústavní stížnost není důvodná. Navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
O.Ú. - okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 367/99, a správní spis O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu, a po té, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout a to z následujících důvodů.
Pokud jde o namítaný zásah do práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné a to z důvodů, které jsou již obsaženy výše ve vyjádření Krajského soudu v Plzni, a které Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat. Stejně tak neobstojí tvrzení o tom, že orgány veřejné moci se vůbec nezabývaly možností aplikace ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Zejména z odůvodnění na str. 5 a 6 rozsudku vyplývá, že tyto aspekty byly předmětem posouzení již v předchozím rozsudku ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. 30 Ca 396/95. Poté bylo dokazování pozemkovým úřadem doplněno.
Za této situace třeba konstatovat, že tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces se stěžovatel fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, včetně rozhodnutí pozemkového úřadu, "přehodnotil" jimi provedené důkazy a dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivější. Taková úloha však Ústavnímu soudu, jak plyne z jeho četné a obecně dostupné judikatury, nepřísluší. Z obsahu napadeného rozsudku zjevně plyne, že krajský soud se podrobně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vyrovnal se všemi argumenty stěžovatele (které v podstatě opakoval ve své ústavní stížnosti). Ústavní stížnost je tedy, dle přesvědčení Ústavního soudu, jen nesouhlasem stěžovatele se závěry rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z toho důvodu jeví se Ústavnímu soudu i stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.