ECLI:CZ:US:2002:4.US.6.02
sp. zn. IV. ÚS 6/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 576/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 576/01, kterým byla mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 310/01.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a postupem Ústavního soudu před jeho vydáním, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na veřejné a spravedlivé projednání jeho záležitosti soudem v jeho přítomnosti, ústavně zaručené základní právo na účinné právní prostředky nápravy porušených práv, a že tímto postupem a usnesením byl porušen čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 2 a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel současně vyslovil námitku podjatosti některých soudců Ústavního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady k rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout a obdobně jako např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 402/2000 a IV. ÚS 167/01 konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. O tom byl ostatně stěžovatel opětovně vyrozuměn v souvislosti se svými stále se opakujícími stížnostmi prakticky stejného obsahu.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když z povahy věci plyne, že návrh mohl být odmítnut též pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) cit. zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj