ECLI:CZ:US:2002:4.US.600.02
sp. zn. IV. ÚS 600/02
Usnesení
IV. ÚS 600/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L.H., zastoupeného Mgr. I. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 61 To 210/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 9. 2002, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť se cítí dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, totiž na svém právu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právu na soudní ochranu podle čl. 39 a 40 Listiny, a konečně na právu na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2002 sp. zn. 6T 64/2001 uznán vinným trestným činem krádeže (dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona) a trestným činem poškozování cizí věci (dle §257 odst. 1 trestního zákona) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 11 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let a osmi měsíců.
K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 61 To 210/2002 výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže (dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Ve zkušební době bylo stěžovateli uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze závěru, že soud I. stupně provedl veškeré potřebné důkazy, náležitě je zhodnotil a správně dovodil, že obžalovaný se trestného činu krádeže dopustil.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel oznámil dne 12. 9. 2000 v 1.06.54 hodin na linku 158 krádež svého vozu Citroen Xsara BRE 46-80. Před tímto oznámením však hlídka policie zajistila na dálnici D1 na 12 km vůz Citroen Xsara s poznávací značkou BRE 46-80. Hlídka se snažila za použití výstražných světel zastavit dva osobní vozy, z nichž druhý byl tažen prvním na laně, přitom však došlo k prasknutí lana. Táhnoucí vůz odjel, z taženého vozu na dálnici vyběhl řidič a uprchl do polí. Tažený vůz nesl evidentní známky odcizení, a při jeho zajištění bylo zjištěno, že značkou BRE 46-80 je pouze překryta poznávací značka AKL 24-23, přičemž tento vůz patřil poškozené H. Stěžovatel tedy telefonicky na linku 158 oznámil policii krádež svého vozu po shora uvedené události, následně se dostavil na místní oddělení, avšak nebyl schopen přesně vysvětlit okolnosti případu, a poté, co policie zjistila, že na dálnici došlo k zajištění uvedeného vozu, stěžovatel se - dle úředního záznamu - doznal ke smyšlenému hlášení ohledně krádeže svého vozu a k účasti na krádeži vozu poškozené (přičemž toto doznání při vytěžování nemá povahu důkazu). Údaje stěžovatele ohledně odcizení jeho vozu značky BRE 46-80 byly lživé a stěžovatel si toho byl vědom, neboť ve své pozdější výpovědi uvedl, že tento vůz byl havarován a následně zčásti rozebrán a zčásti sešrotován, jinými slovy, stěžovatel oznamoval odcizení svého vozu, který již neexistoval. Dále byl stěžovatel usvědčován odborným vyjádřením z oboru pachové identifikace osob, neboť v odcizeném voze byly na třech místech nalezeny jeho pachové stopy.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil a uvádí, že výrok o vině založily oba obecné soudy především na odborném vyjádření z oboru pachové identifikace osob, dle nějž byly v odcizeném osobním voze nalezeny na třech místech jeho pachové stopy. Tím došlo dle jeho názoru k odsouzení pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, a to pachové stopy, která, jak dovozuje, byla získána způsobem odporujícím zákonu. Přitom vypočítává zásady, kterými se má řídit odběr a srovnávání pachových stop a které nebyly v jeho případě dodrženy. Dále stěžovatel dovozuje porušení jeho ústavních práv tím, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a aby byly objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící v prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5 trestního řádu), k čemuž mělo dojít opomenutími těchto orgánů (Policie ČR nezjistila SPZ vozidla, jež táhlo vozidlo odcizené; nezadržela řidiče, který řídil odcizené vozidlo; nelokalizovala pohyb stěžovatele prostřednictvím operátora mobilního telefonu a neprověřila důsledně, z jaké telefonní linky hlásil odcizení vozidla). Dále mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny, když obecné soudy vzaly za prokázané pouze důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele, a důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména pak výpověď stěžovatelova známého pominuly. Rovněž stěžovatel namítá porušení principů spravedlivého trestního řízení, především zásad rovnosti účastníků a zásady in dubio pro reo.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Ve vyjádření bylo konstatováno, že stěžovatel uplatňuje argumentaci shodnou s argumentací použitou v průběhu trestního řízení. Ohledně důkazu pachovou stopou se Městský soud vyjádřil tak, že tento důkaz nebyl osamocen, měl pouze podpůrný význam a logicky zapadal do okruhu dalších usvědčujících důkazů.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli "běžné" zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V daném případě Ústavní soud neshledal porušení ústavních kautel. Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, nicméně přezkoumávání skutkového stavu jako takového není úlohou Ústavního soudu. Obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině trestu stěžovatele na základě několika důkazů a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Pokud by proto za této situace Ústavní soud přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, stavěl by se do pozice další přezkumné instance, což mu však s ohledem na výše zmíněné ústavní vymezení nepřísluší.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že by byl odsouzen pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, a to pachové stopy. Důkaz pachovou stopou v jeho případě nebyl důkazem jediným, měl pouze význam podpůrný a zapadal do okruhu dalších usvědčujících důkazů, které soudy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. Kromě důkazu pachovou stopou nelze opomenout ani důkazy svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, z nichž vyplývá časová posloupnost mezi zajištěním odcizeného vozidla a smyšleným hlášením stěžovatele o odcizení jeho vozidla, z níž obecné soudy dovodily zřejmý úmysl stěžovatele zamaskovat svůj podíl na trestné činnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu