ECLI:CZ:US:2002:4.US.604.01
sp. zn. IV. ÚS 604/01
Usnesení
IV. ÚS 604/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti T., zastoupené JUDr. J.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.7.2001, čj. 8 Co 494/2001 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 věty prvé Ústavy ČR. Porušení práva spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí a zavázal stěžovatelku k zaplacení úhrady za užívání pozemků, aniž by bylo jednoznačně prokázáno, které pozemky a v jakém rozsahu užívá. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přestože stěžovatelka namítala nesprávně zjištěný skutkový stav a navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem. Provedení tohoto důkazu odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podmínky pro provedení nebyly splněny. Z pohledu stěžovatelky vykazuje rozsudek soudu druhého stupně znaky zmatečnosti.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 274/99, Ústavní soud zjistil, že město Č., podalo žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, neboť stěžovatelka jako vlastník budovy, postavené na pozemku města, ke které je přístup možný pouze přes pozemky města, blíže v žalobě specifikované, neplatila úhradu za jejich užívání.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12.1.2001, č.j. 20C 274/99-50, byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobci z důvodu bezdůvodného obohacení 22 143,-- Kč s přísl., neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatelka jako vlastník budovy, neposkytovala žalobci plnění za užívání pozemků v jeho vlastnictví, a to pozemku, na němž se nachází nemovitost stěžovatelky, a dalších v žalobě specifikovaných pozemků, přes které vede jediný možný přístup k nemovitosti stěžovatelky.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, který pozemek stěžovatelka užívá, za jakým účelem a v jakém rozsahu. Navrhla proto provedení důkazu znaleckým posudkem, ve kterém by znalec zodpověděl, ve kterých místech sporných pozemků se nachází příslušenství a součásti nemovitosti, která je v jejím vlastnictví, tedy do jaké míry je ten či onen pozemek užíván.
Krajský soud v Ostravě stížností napadeným rozsudkem však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo vadou a lze vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn. Proto také neshledal důvod pro provedení důkazu znaleckým posudkem, neboť pokud stěžovatelka tvrdí, že rozsah užívání nemovitostí neodpovídá rozsahu tvrzenému žalobcem, měla navrhnout provedení důkazů již v řízení před okresním soudem. Stěžovatelka tak neučinila, ačkoli byla poučena podle ustanovení §119a občanského soudního řádu.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29.5.2002, čj. 33 Odo 367/2002 - 80, odmítl, poněvadž je neshledal přípustným.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím obecného soudu a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a že tuto nezákonnost nenapravil ani odvolací soud, když odmítl stěžovatelkou navrhovaný důkaz. V dané věci je nutné připomenout, že s účinností od 1. 1. 2001, v souvislosti s přijetím novely občanského soudního řádu, byl nahrazen princip úplné apelace ve sporném řízení apelací neúplnou. Pro účastníky je tak stanovena povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny významné skutečnosti a označit důkazy způsobilé k jejich prokázání. Tato povinnost se vztahuje stejnou měrou jak na žalobce, tak i žalovaného. Opomene-li účastník, přestože je soudem poučen, označit potřebné důkazy, potom nese i následky, včetně nepříznivého rozhodnutí, neboť v rámci odvolacího řízení lze skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, uplatnit pouze ve výjimečných případech, za podmínek stanovených v §205a odst. 1 o. s. ř. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že tyto podmínky nebyly splněny, nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení stěžovatelčina práva na spravedlivé soudní řízení, chráněného čl. 6 Úmluvy a čl. 90 věty první Ústavy ČR. Pokud se týká tvrzené zmatečnosti odůvodnění rozsudku, je Ústavní soud toho názoru, že rozhodnutí takovou vadou netrpí, i když lze přisvědčit tomu, že by krajský soud mohl přehlednějším způsobem shrnout důvody odvolání podle §205 o. s. ř. a podmínky uplatnění nových důkazů podle §205a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o zásahu do jejích ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu