Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.08.2002, sp. zn. IV. ÚS 613/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 107/27 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.613.2000

sp. zn. IV. ÚS 613/2000 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č.j. 24 C 15/2000-14, ze dne 2. 8. 2000, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě, č.j. PSM - 822/DS - 99, ze dne 8. 11. 1999, takto: Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2000, čj. 24 C 15/2000-14, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě ze dne 8. 11. 1999, čj. PSM - 822/DS - 99, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecného soudu a správního orgánu, kterými byl uznán vinným přestupkem, jehož se měl dopustit porušením pravidel silničního provozu. Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Karviné ze dne 17. 8. 1999, č.j. ORKA - 340/DI - 99, byl uznán vinným ze spáchání přestupku porušením ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a ustanovení §19 odst. 1 vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "PSP"), za což mu byla uložena pokuta dle ustanovení §22 odst. 2 přestupkového zákona ve výši 2.000,- Kč a uloženo mu uhradit státu náklady řízení ve výši 500,- Kč. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozhodnutí Krajský dopravní inspektorát Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě rozhodnutím ze dne 8. 11.1999, č.j. PSM - 882/DS - 99 zamítl. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č.j. 24 C 15/2000-14, ze dne 2. 8. 2000, byla pak zamítnuta i jeho žaloba, kterou se ve správním soudnictví domáhal přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy. Obecný soud i oba správní orgány dospěly ve svých rozhodnutích k závěru, že stěžovatel tím, že při odbočování vlevo měl náhle vybočit, spoluzavinil tak dopravní nehodu. Stěžovatel s tímto jejich závěrem nesouhlasí a napadeným rozhodnutím především vytýká, že mezi jeho jednáním a vznikem dopravní nehody není příčinná souvislost, neboť v době, kdy začal odbočovat vlevo a měl již zapnuty ukazatele o směru jízdy, zkontroloval ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 PSP, zda za ním nejede vozidlo, nebo zda není předjížděn, a žádné takové vozidlo v tu chvíli nejelo. Druhý účastník předmětné dopravní nehody byl taktéž uznán vinným z přestupku pro porušení ustanovení §15 odst. 5 písm. d) PSP, podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo. Stěžovatel v této souvislosti taktéž namítá, že nemohou být ze způsobení téhož následku, tj. dopravní nehody, uznáni vinnými oba její účastníci. Dále stěžovatel namítá, že jím do protokolu při podání vysvětlení navrhované důkazy, zejména výslechy uvedených svědků, nebyly provedeny. Rovněž nebylo po celou dobu projednávání jeho případu odstraněno pochybení pokud jde o označení silnice, na kterou odbočoval, a to jako "místo ležící mimo silnici", což nekoresponduje ustanovení §2 bodu 11 PSP vymezujícímu tento pojem. Souhrnně pak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že mu jimi byla uložena povinnost k zaplacení pokuty mimo zákonná ustanovení a státní orgán rozhodl mimo meze stanovené mu zákonem, čímž byl porušen čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny. Obecný soud pak rozhodl v rozporu s čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 24 C 15/2000, a vyžádal si vyjádření tohoto soudu. Ve svém vyjádření Okresní soud v Ostravě uvádí, že se obhajobou stěžovatele, včetně jeho námitek o nesprávném zjištění skutkového stavu, zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a i nadále má za to, že se s ní vypořádal. Stejně tak se zabýval i právní stránkou věci a nezjistil, že by rozhodující správní orgány aplikovaly právo na zjištěný skutkový stav nesprávným způsobem. V podrobnostech pak odkazuje na své rozhodnutí. K argumentům stěžovatelem posléze uvedeným okresní soud uvádí, že je nepovažuje za přiléhavé. Správní orgány nekladly stěžovateli za vinu "spoluzavinění" dopravní nehody v právním smyslu, nýbrž dospěly k závěru, že stěžovatel svým počínáním bezprostředně před nehodou porušil pravidla silničního provozu takovým způsobem, že v důsledku toho došlo k dopravní nehodě. Stěžovatel tak naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona. Okolnost, že rovněž druhý účastník nehody naplnil skutkovou podstatu přestupku sehrála svou roli při úvaze správních orgánů o uložené sankci, kdy evidentně byla vzata v úvahu nižší společenská nebezpečnost počínání stěžovatele. Okresní soud má za to, že v řízení byla respektována veškerá práva stěžovatele, včetně práva na spravedlivý proces, a jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, soud nezjistil, že by v průběhu správního řízení byla subjektivní práva stěžovatele zkrácena způsobem zakládajícím nezákonnost rozhodnutí prvo- i druhoinstančního správního orgánu. Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo přesvědčení, že se přestupku, který měl podle napadených rozhodnutí spáchat, nedopustil. Stěžovatel toto své tvrzení uvedl již v žalobě, se kterou se obrátil na správní soud, a ve které žádal o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Správnímu rozhodnutí stěžovatel v této žalobě vytýkal především to, že výchozí skutkový stav je v rozporu s obsahem spisu, a že správní orgány nesprávně právně zhodnotily stěžovatelovo jednání, kdy k dopravní nehodě došlo toliko v důsledku předjíždění jeho vozidla, které dávalo znamení o změně směru jízdy vlevo, tedy bez zavinění na straně stěžovatele. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích dal najevo, že za neexistence Nejvyššího správního soudu je nucen v nezbytných případech sám provádět korekci nesprávných rozhodnutí správních soudů, a za takový případ považuje i tento, neboť je toho názoru, že právní závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V předmětné věci byla aplikována ustanovení §19 odst. 1 a §15 odst. 1, odst. 5 písm. d) PSP. Při jejich výkladu je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku, nikoliv je vykládat jen izolovaně. Jak plyne z textu ustanovení §19 odst. 1, odst. 3 PSP musí se řidič před odbočováním vlevo zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy a přitom dávat znamení o změně směru jízdy. Takové vozidlo vpředu jedoucí, které dává znamení o směru jízdy vlevo, se předjíždí vpravo, a není-li to možné, popř. nelze-li předjet v dalším volném jízdním pruhu v témže směru jízdy vyznačeném na vozovce, nesmí ho řidič za ním jedoucí předjíždět (§15 odst. 1, odst. 5 písm. d) PSP). Okresní soud ve svém rozsudku konstatoval, že výpověď samotného žalobce před správním orgánem u ústního jednání 17. 8. 1999 zcela koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy, a že tedy stěžovatel se zapnutým ukazatelem o změně směru jízdy vlevo zastavil, aby dal přednost chodcům přecházejícím po přechodu, díval se do zpětného zrcátka, a poté dokončil odbočovací manévr (č.l. 15-16). Za této situace, kdy tedy stěžovatel zastavil při středu vozovky a dával znamení o odbočování vlevo, ovšem nemohl být předjížděn zleva za ním jedoucím vozidlem (§15 odst. 5 písm. d) PSP). Bez ohledu na to, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, nebyla zřejmě věnována náležitá pozornost tomu, zda prostor, kam stěžovatel odbočoval, lze skutečně podřadit pod pojem "místo ležící mimo silnici" ve smyslu ustanovení §2 bodu 11 PSP, při kterémžto odbočování je třeba dbát zvýšené opatrnosti (přičemž však hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace - usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001), je Ústavní soud přesvědčen o tom, že závěry policejních orgánů i soudu o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb., a ustanovení §19 odst. 1 PSP, nelze s ohledem na obsah spisu akceptovat. Správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval rozdíl ve výpovědích stěžovatele před policejním orgánem a jeho výpovědí u ústního jednání před soudem (když v prvé z nich uváděl, že odbočování prováděl pomalu, plynule a ve druhé z nich pak, že jízdu z důvodu dání přednosti přecházejícím chodcům přerušil), nicméně stěžovatel to, co bylo pro posouzení věci podstatné, uváděl v obou výpovědích shodně, totiž, že před započetím odbočování provedl kontrolu za ním jedoucích vozidel a měl zapnutý ukazatel vlevo. Za stavu, kdy nebylo nijak zpochybněno, že stěžovatel měl včas zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo, nelze rozhodně jeho odbočování charakterizovat jako odbočení náhlé, jak je uvedeno ve skutkové větě rozhodnutí policejního orgánu (a to bez ohledu na to, zda tak činil plynule či po zastavení, zejména, když bylo evidentní, že dával přednost vozovku přecházejícím chodcům). Lze tak učinit závěr, že jedinou příčinou nehody bylo protiprávní počínání řidiče H., který nesprávně předjížděl stěžovatele vlevo ve chvíli, kdy tento řádně a včas dával najevo změnu směru jízdy vlevo. Právě s ohledem na tento způsob jízdy řidiče H. lze stěží přisuzovat vinu na nehodě stěžovateli. Jak již shora uvedeno, Ústavní soud tak právní závěry v napadeném rozhodnutí považuje za závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, což činí napadené rozhodnutí s ohledem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu protiústavní. Právům stěžovatele tak z uvedených důvodů nebyla v soudním řízení poskytnuta náležitá ochrana, a bylo proto toto rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny zrušeno (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z důvodů procesní ekonomie pak považoval Ústavní soud za účelné zrušit i rozhodnutí o odvolání Krajského dopravního inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě, čj. PSM-822/DS-99, ze dne 8. 11. 1999, které stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. srpna 2002