ECLI:CZ:US:2002:4.US.619.01
sp. zn. IV. ÚS 619/01
Usnesení
IV. ÚS 619/01
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného Mgr. Z.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, čj. 38 Ca 273/2000 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 3. 7. 1999 se stal účastníkem dopravní nehody, když do jeho vozidla narazilo vozidlo, snažící se vyhnout jinému vozidlu nerespektujícímu dopravní značku "Dej přednost v jízdě".
Dne 21. 1. 2000 byl stěžovatel rozhodnutím č. 10 ředitele PČR, dle §32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen "zákon o služebním poměru), uznán vinným přestupkem dle ustanovení §22 odst. 1 písm. b), d) a §30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, porušením ustanovení §5 odst. 2 písm. b) a §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., s odkazem na ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Dle tohoto rozhodnutí bylo příčinou dopravní nehody mimo jiné i to, že stěžovatel nerespektoval omezení nejvyšší povolené rychlosti a že u něho byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 0,55 g/kg. Dle ustanovení §33 písm. b), d) zákona o služebním poměru byl stěžovateli uložen kázeňský trest snížení funkčního platu o 15% na dobu 3 měsíců a zákaz činnosti řízení motorových vozidel v délce dvou roků do 21. 1. 2002.
Rozhodnutím č. 60 ředitele PČR, ze dne 21. 1. 2000 byl stěžovatel dle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR s odůvodněním, že výše popsaným jednáním porušil zvlášť závažným způsobem služební přísahu.
Proti tomuto správnímu rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak jeho odvolání bylo dne 5. 4. 2000 rozhodnutím policejního prezidenta č. 255 zamítnuto.
Proti oběma výše citovaným správním rozhodnutím podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2001.
Stěžovatel ve své žalobě mimo jiné poukazoval na nesprávné zhodnocení důkazní situace a chybějící odůvodnění skutečnosti, jakož i na to, že bylo přihlédnuto pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch, zatímco důkazy o stěžovatelově nevině navržené jeho zmocněncem dne 13. 10. 1999 nebyly provedeny.
Stěžovatel rovněž namítal, že napadené rozhodnutí ředitele PČR, ze dne 21. 1. 2000 bylo dle jeho názoru vydáno opožděně. Dle ustanovení §106 odst. 3 zákona o služebním poměru může být o propuštění, a to mimo jiné z důvodu uvedeného v odst. 1 písm d) téhož ustanovení, rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil a v téže lhůtě musí být rozhodnutí policistovi též doručeno. Okamžikem zjištění důvodu propuštění je pak okamžik vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožňuje jejich i předběžné právní zhodnocení (viz. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Rs 160 6A 186/94, Sp.P. 97, 5:274). V tomto bodě žaloby dal městský soud stěžovateli za pravdu, avšak tyto závěry údajně nevztáhl na souzený případ.
Stěžovatel dále tvrdí, že v případě, že nadřízený funkcionář nemá kázeňskou pravomoc, je povinen neprodleně oznámit zjištěné porušení služební povinnosti služebnímu funkcionáři, jež je oprávněn kázeňský trest uložit. Pokud ale nadřízený funkcionář tuto svoji povinnost nesplní, nelze to přičítat stěžovateli k tíži. Stěžovatel má za to, že pokud zákonodárce vázal počátek běhu lhůty na neurčitý právní pojem ("zjistil důvod"), je nezbytné, aby se všude tam, kde je otázka dodržení lhůty vzata v pochybnost, služební funkcionář s touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně vypořádal. To se však dle stěžovatelova názoru v jeho případě nestalo.
Vzhledem k tomu, že k předmětné dopravní nehodě došlo dne 3. 7. 1999 a výše citované rozhodnutí ředitele PČR o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno dne 21. 1. 2000, nebyla dle stěžovatelova názoru dodržena uvedená zákonná dvouměsíční subjektivní lhůta, což činí toto rozhodnutí nezákonným.
Vzhledem k těmto skutečnostem se stěžovatel domnívá, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím městského soudu měla být obě napadená správní rozhodnutí zrušena a věc měla být vrácena k dalšímu řízení. To se však nestalo, a proto má stěžovatel za to, že tímto rozhodnutím městského soudu byla porušena jeho základní práva vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. 1, čl 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
Ze spisů Policie ČR, sp. zn. PJM-71/K-2000, sp. zn. PJM-74/K-2000, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 273/2000, Ústavní soud zjistil, že dne 21. 1. 2000 byl stěžovatel rozhodnutím č. 60 ředitele PČR, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Toto rozhodnutí bylo dne 5. 4. 2000 potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta č. 255. Žaloba proti oběma těmto správním rozhodnutím byla následně zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, čj. 38 Ca 273/2000 - 35.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ohledně námitek stěžovatele, týkajících se údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je třeba připomenout, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí soudu v rámci správního soudnictví, jehož právní úprava se jevila z hlediska souladu s ústavními principy právního řádu ČR i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách tak kontroverzní, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 zrušil celou část pátou občanského soudního řádu upravující správní soudnictví. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla však z důvodů značné legislativní obtížnosti řešení jednotlivých ústavních deficitů odložena do 31. 12. 2002. Proto je třeba stále vycházet z dosud existující právní úpravy, podle které posuzuje soud ve správním řízení pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí a v ustanovení §250i odst. 1 je výslovně řečeno, že dokazování se neprovádí. Ustanovení §250j pak mimo jiné stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí správního orgánu, dojde-li k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci. Městský soud v Praze však k takovému závěru nedošel a dle jeho názoru byly provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu a k posouzení celé věci dostačující.
Ústavní soud považuje dále za nutné zdůraznit, že je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. IV. ÚS 154/97).
Ústavní soud se navíc v žádném případě nemůže ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením, že ve správním řízení nebyly provedeny žádné důkazy ke zjištění skutečného stavu věci a má naopak za to, že tento stav byl zjištěn dostatečným způsobem. Ve skutečnosti, že provedené důkazy byly vyhodnoceny v neprospěch stěžovatele, nelze ani v nejmenším spatřovat porušení zákona a v důsledku toho ústavně zaručených práv stěžovatele.
K další námitce stěžovatele o údajném nedodržení zákonné dvouměsíční lhůty zakotvené v ustanovení §106 odst. 3 zákona o služebním poměru, je třeba uvést, že městský soud se již touto námitkou podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Především nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že již v den nehody, tedy 3. 7. 1999, mohl mít příslušný služební funkcionář vědomost o skutkových okolnostech věci v takovém rozsahu, který by umožnil i jejich předběžné právní zhodnocení. Ze spisu vyplývá, že všechny potřebné informace měl ředitel PČR, v konečné podobě k dispozici až dne 23. 11. 1999. Před tímto dnem proto neměl možnost skutkové okolnosti stěžovatelova případu, byť i jen předběžně, objektivně právně zhodnotit. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem městského soudu, že lhůta zakotvená v ustanovení §106 odst. 3 zákona o služebním poměru počala běžet až dne 23. 11. 1999 a vzhledem k tomu, že rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo vydáno dne 21. 1. 2000, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta byla dodržena.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu