ECLI:CZ:US:2002:4.US.622.02
sp. zn. IV. ÚS 622/02
Usnesení
IV. ÚS 622/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2000, čj. 13 Co 649/99 -103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 4. 1999, čj. 6 C 36/98-74 tak, že se žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 45.433,20 Kč s přísl. zamítá (ve věci bylo rozhodováno opakovaně, původní rozsudek okresního soudu ze dne 30. 9.1998 byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení).
Předmětná částka, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal, představovala škodu, která mu vznikla porušením povinností ze závazkového vztahu, neboť žalovaný neodebral a nezaplatil přehybky, které pro něj stěžovatel na základě uzavřené smlouvy o dílo v dohodnutém počtu a za dohodnutou cenu zhotovil. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno o tom, že smlouva o dílo byla uzavřena na dobu časově neomezenou a že žalovanému vznikla povinnost zaplatit objednaný předmět smlouvy. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s tím, že je dán dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud ČR, který dovolání přezkoumal v souladu s ust. bodu 17 hlavy první, z části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. (kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1.2001, neshledal přípustnost dovolání dle ust. §237, §239 odst. 1 písm.b) a §239 o.s.ř. V dané věci nebylo dovolání přípustné ani podle ust. §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., dle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, což však neplatí, pokud dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech částku 50.000,- Kč. O takový případ se právě jednalo, neboť dovoláním napadený rozsudek se týkal jen částky 45.433,20 Kč. Nejvyšší soud ČR proto dovolání stěžovatele dle §243b odst.4 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, polemizuje s jeho závěry a je přesvědčen, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá opodstatněnost žalobního návrhu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2000, čj 13 Co 649/99-103, podaná teprve v září 2002, je evidentně podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 4. 10. 2000 a které nabylo právní moci dne 5. 1. 2001. Proti pravomocnému rozhodnutí podal sice stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě dovolání přípustné nebylo, a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížností ani napadeno nebylo, a Ústavní soud je proto ani nemohl posuzovat.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj