ECLI:CZ:US:2002:4.US.628.2000
sp. zn. IV. ÚS 628/2000
Usnesení
IV. ÚS 628/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti L.C., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 183/2000, ze dne 3. 8. 2000, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 34 C 122/99-33, ze dne 31. 3. 2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR a čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, potvrdil Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 1 Co 183/2000, ze dne 3. 8. 2000, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 34 C 122/99-33, ze dne 31. 3. 2000, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu osobnosti proti odpůrcům městu Ch. a J.V., aby se oba žalovaní omluvili stěžovatelce způsobem a zněním omluvy uvedeným v žalobě a zaplatili stěžovatelce 5 000.000,- Kč.
Stěžovatelka pracovala na základě pracovní smlouvy u prvního odpůrce od roku 1982 do 31. 5. 1997, z toho od roku 1994 do skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele ve funkci vedoucí oddělení územního plánování odboru životního prostředí a územního plánování Městského úřadu v Chomutově. Tato výpověď podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (dále jen "ZP") byla následně soudním rozhodnutím shledána neplatnou. K dotčení stěžovatelčina osobnostního práva, čímž byla ve značné míře snížena její důstojnost a vážnost ve společnosti, došlo, jak tvrdí stěžovatelka, zejména tím, že na veřejném zasedání městského zastupitelstva dne 26. 3. 1997 k dotazu členky zastupitelstva M. K. odpověděl tehdejší tajemník Městského úřadu v Chomutově J. V., že dvě pracovnice dostaly výpověď za hrubé porušení pracovní kázně, kdy v jednom případě dokonce mohl být použit §53 ZP, což následně opakoval i na tiskové konferenci dne 28. 3. 1997, a že v měsíci dubnu byla vyvěšena na nástěnce ve vstupní hale městského úřadu po dobu 30 dnů písemná odpověď na výše zmíněnou interpelaci M. K., kterou vyhotovil tajemník V. dne 1. 4. 1997. Současně stěžovatelka uvádí, že písemně dotaz paní M. K. vyhotovila s uvedením jmen pracovnice městského úřadu H. B. Tímto jednáním se podle názoru stěžovatelky její zaměstnavatel dopustil neoprávněným uveřejněním informací o rozvázání pracovního poměru s ní a informací o právní kvalifikaci dané výpovědi jejího veřejného zostuzení, když navíc důvody výpovědi, jak později v soudním sporu určil soud, nebyly dány. Obecné soudy přitom jednání odpůrců ospravedlňují ustanovením §34 písm. b) o odpovědích na interpelace tehdy platného zákona o obcích a údajným dřívějším usnesením zastupitelstva o vyvěšování veškerých odpovědí na interpelace. Zmíněné ustanovení však nezakládá právo zastupitele být informován o skutečnostech soukromoprávní povahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Obecné soudy tedy podle názoru stěžovatelky neposoudily a neuvážily obsah slov, která pronesl tehdejší tajemník V. na veřejném zasedání zastupitelstva dne 26. 3. 1997 v odpovědi na interpelaci, a jež pak zopakoval na tiskové konferenci dne 28. 3. 1997 a v písemné odpovědi na tuto interpelaci, a bagatelizují tak újmu, kterou stěžovatelka utrpěla výroky vedení města a v novinových článcích, jež nehovořily, jak uvedly soudy, jen v její prospěch. Stěžovatelka je nyní nucena v důsledku výše popsaného dění dojíždět do zaměstnání u Okresního úřadu Louny, mimo okres Chomutov. Obecné soudy přitom nepřihlédly k tomu, že se tak stěžovatelce stalo ve věku 52 let, a rovněž k jejímu tehdejšímu zdravotnímu stavu a poškození pověsti jejího manžela. Namítá rovněž nedostatky v protokolaci výpovědi bývalého tajemníka V. před soudem.
Obecné soudy nepostupovaly dle názoru stěžovatelky ve věci její žaloby ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž nesprávnost tohoto postupu spatřuje stěžovatelka zejména v těchto procesních vadách:
1) Dne 2. 12. 1999 podala stěžovatelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na zajištění důkazů podle §78 o.s.ř., a to zvukového záznamu z průběhu veřejného zasedání městského zastupitelstva ze dne 26. 3. 1997, protokolu z tohoto jednání a evidence písemností uveřejňovaných na úřední desce města Chomutov. K tomuto návrhu soud dodnes nevydal usnesení a tyto důkazy nebyly řádně zajištěny, když dva z prvních předal odpůrce až při prvním soudním jednání.
2) Nebyl dostatečně proveden důkaz zvukovým záznamem z jednání zastupitelstva města Chomutova ze dne 26. 3. 1997. Odvolací soud pouze konstatoval obsah kazety, kterou vyslechl před jednáním, přitom se ani nepozastavil nad tím, že se záznam rozchází s protokolem z tohoto jednání a s tím, co bylo v předcházejícím řízení prokázáno.
3) Oba soudy neprovedly řádně důkaz údajným usnesením zastupitelstva o vyvěšování odpovědí na interpelace, který nepožadovaly předložit.
4) Soud I. stupně nevzal do úvahy, že bylo vyvráceno tvrzení pana V., že písemný dotaz paní K. s uvedením jmen vyhotovila nikoliv paní K., ale paní B., pracovnice městského úřadu, jak bylo před soudem prokázáno, a dále vyvrácení jeho tvrzení, že ve stížnosti pracovnic oddělení územního plánování na postup ing. M. při provádění kontroly se jednalo jen o peníze, což dle doložené stížnosti, kterou vůbec neřešil, není pravda.
5) Soud I. stupně učinil závěry z názoru, že podklady pro novinový článek "Jsou na výpovědích uvedené pravé důvody" poskytl stěžovatelčin manžel, což se však skutkově neprokázalo.
6) Oba soudy nevzaly do úvahy důkaz pracovním řádem, dle něhož se mohla stěžovatelka obrátit s opatřením tajemníka na radu města Chomutova, což, jak vyšlo najevo z výpovědi paní K., stěžovatelka učinila až po vystoupení tajemníka V. na veřejném zasedání zastupitelstva dne 26. 3. 1997 a po vyvěšení jeho odpovědi, a to proto, aby se tak předešlo soudnímu sporu. K žalovanému zveřejnění tedy nedošlo, jak byla stěžovatelka neprávem napadena odpůrcem, v důsledku toho, že se bránila.
7) I kdyby byly v dotazu paní K. uvedena jména, nelze tím vyvinit tajemníka V. z excesu, kterého se dopustil v zastávané funkci tajemníka.
8) Oba soudy nevzaly v úvahu výpověď ing. K., kde uvedl důležité skutečnosti ohledně snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky ve společnosti, přičemž soud I. stupně nezaprotokoloval to, že ing. K. lidé volali, zda stěžovatelka něco neukradla.
9) Soud I. stupně nezaprotokoloval také to, že stěžovatelka neměla klíče od budovy městského úřadu. Má rovněž připomínky k nepřesné protokolaci soudu II. stupně.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 34 C 122/99 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze především plně odkázal na své rozhodnutí v dané věci ze dne 3. 8. 2000. Podle jeho názoru nebylo stěžovatelce odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, takže postupem soudu nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. Stěžovatelka dovozuje narušení své intimní sféry, pracovněprávní vztah však není součástí soukromí fyzické osoby, a to již jen proto, že jde o vztah mezi dvěma subjekty. V této souvislosti pak vrchní soud poukazuje na postavení stěžovatelky jako vedoucí oddělení územního plánování odboru životního prostředí. Výkon této funkce z ní činil osobu veřejného zájmu a takováto osoba musí být srozuměna s tím, že výkon její funkce může být sledován a může být i předmětem kritiky. Zvukový záznam z jednání zastupitelstva, na němž měla členka zastupitelstva vznést dotaz v souvislosti s výpovědí žalobkyně a její kolegyně, nebyl při jednání přehráván. Byl však konstatován jeho pořízený přepis. O tento záznam, jak mylně dovozuje stěžovatelka ve své stížnosti, však odvolací soud své rozhodnutí "neopřel". To je jednoznačně patrno právě z odůvodnění napadeného rozsudku. Podstatné bylo, že šlo o údaj pravdivý, byť následně bylo rozsudkem soudu pravomocně určeno, že výpověď daná stěžovatelce, je neplatná. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal neoprávněný zásah do osobnosti stěžovatelky a neměl tedy důvod se zabývat okolnostmi souvisejícími s posouzením nemajetkové újmy.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatelka již uplatnila v řízení o opravném prostředku před Vrchním soudem v Praze (č.l. 46-51). Vrchní soud se těmito jejími námitkami ve svém rozhodnutí zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že odpůrci na veřejném zasedání městského zastupitelstva dne 26. 3. 1997, v odpovědi na interpelaci členky zastupitelstva města Chomutova, dále na tiskové konferenci dne 28. 3. 1997 a rovněž v písemné odpovědi na výše zmíněnou interpelaci, vyvěšené ve vestibulu městského úřadu od 1. 4. 1997, zveřejnili informaci o rozvázání pracovního poměru s ní s právní kvalifikací výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) ZP, čímž došlo k jejímu veřejného zostuzení, když navíc důvody výpovědi nebyly dány. Obecné soudy, na něž se obrátila se svou žalobou na ochranu osobnosti, ale neposkytly, jak tvrdí stěžovatelka, jejímu osobnostnímu právu v ústavní stížností napadených rozhodnutích ochranu. Ústavní soud v tomto směru především konstatoval, že stěžovatelka jako vedoucí oddělení územního plánování Městského úřadu v Chomutově byla v postavení, kterému je pro jeho význam věnována pozornost ze strany členů městského zastupitelstva a občanů města, a to pokud jde o obsazení a výkon dané funkce, s čímž musí být pracovník zastávající tuto funkci srozuměn. Jeho pracovněprávní vztahy se proto stávají předmětem veřejného zájmu, což je třeba vzít při posuzování dané věci v úvahu. Odpověď na interpelaci zastupitelky, na kterou se vztahovalo ustanovení §34 písm. b) tehdy platného zákona o obcích (podle něhož odpověď na takto vznesený dotaz musela být dána bezodkladně, nejpozději do 30 dnů), kterou poskytl tehdejší tajemník J. V., se netýkala rozvázání pracovního poměru se stěžovatelkou, jak uvádí stěžovatelka, ale skutečnosti, že stěžovatelce a další pracovnici byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. f) ZP. Jak vyplývá ze spisového materiálu (záznam senátu vrchního soudu o promítnutí videokazety s hlasovým záznamem schůze zastupitelstva na č.l. 53) spočívala interpelace členky zastupitelstva M. K. v dotazu: "Ještě bych se chtěla zeptat, proč ty dvě pracovnice C. a B. dostaly výpověď", na což odpověděl tajemník V. bez uvedení jména, že "pro hrubé porušení pracovní kázně ". Na doplňující dotaz, že to tedy nesouvisí s případem čerpacích stanic, odpověděl "ne" a pak k žádosti předsedajícího schůzi to opakoval s odkazem na paragraf výpovědi a možnou úvahou, bez uvedení jména, o možném použití §53 ZP pro jednu z pracovnic. Obdobně se pak tajemník V. vyjádřil i na tiskové konferenci dne 28. 3. 1997. V písemné odpovědi na interpelaci pouze uvedl informaci, že oběma pracovnicím byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. f) ZP, a že výpovědi byly projednány s odborovým orgánem a pracovnicemi převzaty. K požadavkům na sdělení faktických důvodů výpovědi pak poukázal na ochranu osobních dat a ochranu osobnosti a odkázal s dotazem na zmíněné pracovnice, které mohou dle jejich uvážení údaje poskytnout. Zmínil přitom možnost obrany pracovnic proti výpovědi prostřednictvím pracovněprávního sporu. Informace poskytnuté o výpovědích z pracovního poměru daných stěžovatelce a paní B. spočívaly tedy jen v základních údajích o výpovědích a jejich důvodech, přičemž písemná odpověď na interpelaci, která byla vyvěšena po dobu jednoho měsíce na nástěnce městského úřadu a se kterou zejména měl možnost se seznámit větší okruh občanů, upozorňovala na možnost právní obrany stěžovatelky proti dané výpovědi. Pokud jde o články otištěné v regionálním tisku pak, jak zdůraznil odvolací soud ve svém rozhodnutí, nejde o články prvního odpůrce a nebyly jím ani iniciovány, pouze v článku "Jsou na výpovědích uvedeny pravé důvody?" je uvedeno vyjádření tehdejšího starosty, které však není ve věci rozhodné a stěžovatelka ho ani nenapadá. Jak dále vyplývá ze spisového materiálu stěžovatelka netrvala, jak i sama uvádí, po obdržení výpovědi na dalším zaměstnávání na městském úřadě (č.l. 12, 28) a mohla se rovněž na městský úřad, kde mezitím došlo ke změně v obsazení ve vedoucích funkcích, vrátit (č.l. 27, 55). S ohledem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud neshledal v poměru k závěrům uvedeným v napadených rozhodnutích obecných soudů, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci neoprávněného zásahu a jeho objektivní způsobilosti narušit popřípadě ohrozit její práva chráněná ustanovením §11 a násl. o.z., nic, co by svědčilo pro jeho zásah.
Další námitky stěžovatelky směřují proti nesprávnému postupu obou soudů, s nímž stěžovatelka spojuje zásah do jejích práv zaručených v čl. 36 Listiny. Tyto námitky se povětšině vztahují k jednotlivým dílčím detailům proběhlého řízení, které samy o sobě však neměly rozhodující vliv na konečné rozhodnutí soudů v dané věci. Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu, resp. perfekcionisticky předělávat jejich rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i zmíněných námitek stěžovatelky k hodnocení provedeného dokazování a na doplnění dokazování. Ústavnímu soudu v tomto smyslu však nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. K připomínce, že soud k návrhu stěžovatelky ze dne 2. 12. 1999 na zajištění uvedených důkazů dodnes nevydal usnesení a tyto důkazy nebyly řádně zajištěny, Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem vydal dne 14. 1. 2000 usnesení, v němž uložil prvnímu odpůrci předložit zmíněné důkazy k jejich zajištění (č.l. 8). Důkaz zvukovým záznamem z jednání zastupitelstva byl proveden dne 1. 8. 2000 senátem odvolacího soudu (č.l. 53) a učiněný písemný záznam byl konstatován při jednání odvolacího soudu dne 3. 8. 2000 (č.l. 55). Odvolací soud přitom vycházel z faktu, že zvukový záznam z jednání zastupitelstva představuje autentický obsah jednání oproti pořízenému písemnému protokolu z jednání, který zmiňuje stěžovatelka. Pokud jde o důkaz usnesením zastupitelstva o vyvěšování odpovědí na interpelace, vycházely obecné soudy z výpovědi H. B., vedoucí servisu městského zastupitelstva, která uvedla, že již dalece předtím městské zastupitelstvo rozhodlo, že veškeré písemné odpovědi na interpelace budou vyvěšovány na nástěnce ve vestibulu (č.l. 26). Jak přitom konstatoval odvolací soud, v dané věci byla písemná odpověď na interpelaci pravdivým údajem, který nebyl v rozporu s právem stěžovatelky na ochranu osobnosti.
Další jednotlivé námitky stěžovatelky o vyvrácení tvrzení J. V. o tom, kdo vyhotovil odpověď na interpelaci, tvrzení o co šlo ve stížnosti pracovnic oddělení územního plánování, zda dal manžel stěžovatelky podklady pro novinový článek a důkaz provedený pracovním řádem nejsou pak pro posouzení dané věci z hlediska ústavněprávního relevantní, stejně tak jako námitky, že obecné soudy nezaprotokolovaly nebo zaprotokolovaly chybně obsah jednání, což ostatně měla stěžovatelka namítnout již při samotné protokolaci v průběhu jednání obecných soudů, a proto v souvislosti s těmito připomínkami k postupu obecných soudů, v důsledku něhož bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího základního práva zaručeného jí v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal namítané dotčení ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu