ECLI:CZ:US:2002:4.US.630.02
sp. zn. IV. ÚS 630/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. K. J., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů České republiky ze dne 25. 7. 2002, čj. 186/2002-120-STSP/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 25. 7. 2002, čj. 186/2002-120-STSP/2, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 21. 5. 2002, čj. 474/SE/VB/SP/02 a toto rozhodnutí potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím správního orgánu prvého stupně bylo dle §17 odst. 1 zák.č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zřízení věcného břemene k specifikovanému pozemku v k.ú. Ostrov nad Ohří, spočívající v povinnosti strpět na tomto pozemku stavbu "Obchvat silnice I/13 Ostrov".
Stěžovatel uvedl, že je soukromě hospodařícím rolníkem a vlastníkem dotčené parcely. Má za to, že předmětná správní rozhodnutí jsou nezákonná a jsou důsledkem řízení, které proběhlo v rozporu se zák.č. 71/1968 Sb. (zřejmě měl na mysli zákon č. 71/1967 Sb., správní řád). Současně namítl zásah do svých ústavních práv, konkrétně práva na nedotknutelnost majetku. Popsal průběh řízení před správními orgány a poukázal na neexistenci správního soudu předpokládaného Ústavou ČR
Ministerstvo dopravy a spojů České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že dle jeho názoru se jedná o ústavní stížnosti nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dále vyjádřilo přesvědčení, že dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") je nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, k čemuž v případě stěžovatele došlo. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, nebude-li odmítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V daném případě stěžovatel měl po vydání napadeného správního rozhodnutí odvolacího orgánu k dispozici prostředek podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., tj. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (§247 a násl. o.s.ř.). Argumentace neexistencí správního soudnictví nemůže obstát, neboť toto odvětví soudnictví bylo obnoveno v České republice novelou o.s.ř. provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. Zatímní neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu nic nemění na tom, že se stěžovatel měl a mohl obrátit se žalobou na Vrchní soud v Praze.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj