ECLI:CZ:US:2002:4.US.636.2000
sp. zn. IV. ÚS 636/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., a.s., zastoupené JUDr. D. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2000, č.j. 7 Cmo 164/98-2, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2000, čj. 7 Cmo 164/98-107, a rozsudku pro zmeškání Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 10. 12. 1997, č.j. 29 Cm 1043/95-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2000 se A., a.s., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2000, č.j. 7 Cmo 164/98-2, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. 7 Cmo 164/98 a rozsudek pro zmeškání Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 10. 12. 1997, č.j. 29 Cm 1043/95-40, jimiž bylo m.j. pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna bezplatně odstranit vady na stavbě podzemního parkovacího stání PPS 4 na Jižních svazích ve Zlíně provedením nové izolace v místech zatékání do 15 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vykonatelnost napadených rozhodnutí a dále navrhla, aby Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení, s tím, že mu sama ukončení řízení před dovolacím soudem oznámí.
Z vyžádaného spisu Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 29 Cm 01043/95 Ústavní soud zjistil, že dne 19. 6. 2002 nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002, čj. 29 Cdo 3063/2000-134, kterým byla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2002, čj. 29 Cm 1043/95-148, jež nabylo právní moci dne 25. 10. 2002, pak bylo řízení v právní věci Pozemního stavitelství Z., a.s., proti stěžovatelce zastaveno s odůvodněním, že úkonem ze dne 26. 9. 2002 vzal žalobce svou žalobu v plném rozsahu zpět. Soud proto řízení podle ust. §96 odst. 2 o.s.ř. zastavil, když žalovaný se zpětvzetím souhlasil. Mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda o mimosoudním narovnání a dohoda o neuplatnění náhrad nákladů řízení.
Z výše uvedených skutečností nutno dovodit, že zastavením řízení před obecnými soudy nastal stav, kdy zde není žádné pravomocné rozhodnutí, proti kterému by stěžovatelka z ústavněprávních důvodů brojila a nejsou tedy splněny podmínky dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za situace, kdy stěžovatelka podanou ústavní stížnost nevzala zpět a dokonce ani Ústavnímu soudu ukončení dovolacího řízení neoznámila (ač se tak ve svém podání zavázala), nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost kvalifikovat jako návrh nepřípustný. Návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť nebyl v ústavní stížnosti nijak odůvodněn.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj