ECLI:CZ:US:2002:4.US.640.01
sp. zn. IV. ÚS 640/01
Usnesení
IV. ÚS 640/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti S., zastoupené JUDr. M.R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.9.2001, čj. 23 Co 162/2001-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18.10.2000, čj. 16 C 47/97-176, stěžovatelka tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a z toho důvodu navrhuje jeho zrušení.
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatelka v podrobnostech uvádí, že Krajský soud v Praze v odvolacím řízení nepostupoval tak, jak byl povinen, neprojednal věc v mezích, ve kterých se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí, a vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k provedeným důkazům pak stěžovatelka poukázala na rozporné závěry soudu v případu Ing. Š., týkající se tvrzení žalovaného o vytváření tzv. " černých fondů", kdy soud uvěřil jeho tvrzení, ač toto skutkové zjištění nemá oporu v provedených důkazech. Soud nesprávně hodnotil listinný důkaz, stvrzenku z 27.9.1993 znějící na 250 000,-- Kč. Právě tento důkaz, který prokazuje pravdivost tvrzení stěžovatelky, soud závažným způsobem dezinpretoval. Obdobným způsobem pak soud postupoval i v případě J.J., pokud jde o skutkové zjištění ohledně částky 180 000,-- Kč. Pokud se týká případu S.K., dospěl soud k novým skutkovým zjištěním na základě výpovědi svědkyně H.H., neboť soud prvého stupně své právní závěry ohledně nedbalostního jednání žalovaného blíže neodůvodnil. Závěry obou soudů, že ze strany žalovaného jde o jednání nedbalostní ve vztahu k posledně jmenovanému případu, je zcela v rozporu s provedenými důkazy, poněvadž v případě stavby garáže pro jmenovaného pana K. šlo o zcela soukromou akci žalovaného. Na rozpor skutkových zjištění upozornila stěžovatelka již ve svém odvolání, avšak soud druhého stupně se s jejími námitkami nevypořádal, jeho odůvodnění tak není v intencích §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 16 C 47/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 17.2.1997 žalobu o zaplacení 582 200,-- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, kterou jí způsobil žalovaný jako bývalý společník a současně její zaměstnanec tím, že jí nepředal některé finanční částky, které převzal od zákazníků, kterým stěžovatelka na základě smluv o dílo zajišťovala stavbu nemovitostí. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 10. 2000, čj. 16 C 47/97-176, Ústavní soud zjistil, že žalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovatelce 45 000,-- Kč s přísl. s tím, že ve zbývající části byl její návrh zamítnut. V odůvodnění pak soud konstatoval, že neuznal nárok stěžovatelky na náhradu škody v případě výstavby rodinného domu zákazníka Ing. Š. zejména s ohledem na rozpornost předložených dokladů o placení s dalšími provedenými důkazy. Soud srovnával doklady vedené v účetnictví stěžovatelky s doklady předloženými tímto zákazníkem, mezi nimiž byly i dva doklady vystavené pod shodným prvý vystavený dne 27. 9. 1993 na 250 000,-- Kč a druhý bez uvedení data na 150 000,-- Kč. Rovněž v případu týkajícím se výstavby rodinného domu pana J. soud po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatelka neprokázala tvrzenou výši škody. Stěžovatelka se svým nárokem uspěla, pokud se týká škody způsobené jí v případě stavby garáže u zákazníka pana K., kdy soud na základě provedených důkazů shledal odpovědnost žalovaného, pokud se týká částky 53 000,-- Kč, kterou žalovaný převzal, avšak stěžovatelce nepředal. Soud proto v souladu s ustanovením §179 odst. 2 zákoníku práce žalovaného zavázal nahradit stěžovatelce škodu v rozsahu 4,5 násobku průměrné měsíční mzdy před porušením povinnosti, poněvadž ji hodnotil jako škodu způsobenou z nedbalosti.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, ve kterém namítá, že skutková zjištění soudu nemají oporu v provedeném dokazování. V případu Ing. Š. zejména s ohledem na vystavené doklady pod shodným číslem první bez uvedení data na 150 000,-- Kč a druhý s datem 27. 9. 1993 na částku 250 000,-- Kč, v případu pana J. s ohledem na okolnosti týkající se částky 180 000,-- Kč. Pokud se týká případu pana K., stěžovatelka námitky neuplatnila. Z rozsudku Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, vyplývající z provedených důkazů, a jako věcně správný tento rozsudek potvrdil. Námitkami stěžovatelky se zabýval, ale předložené listinné důkazy i svědecké výpovědi hodnotil stejným způsobem jako soud prvého stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 odst. 2 uvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce. V případě pana K., kterého se odvolání stěžovatelky nedotýkalo, nedospěl k jinému zjištění než soud prvého stupně, jehož rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Lze dát za pravdu stěžovateli v tom směru, že v odůvodnění rozsudků obou soudů se objevuje zřejmá nesprávnost, pokud se týká dokladu vystaveného 27. 9. 1993, který správně zní na částku 250 000,-- Kč a nikoli na 100 000,-- Kč. Tato skutečnost se však v kontextu s uvedením správné výše částky v ostatních částech rozsudku nedotýká hodnocení důkazů prováděného oběma soudy a může být na návrh stěžovatelky obecným soudem opravena. Stěžovatelka v rámci svého odvolání nenapadla rozhodnutí soudu, pokud se týká náhrady škody způsobené jí v případě pana K., tuto námitku uplatnila až v rámci své ústavní stížnosti, a nevyužila tak svého práva, které jí dává odvolání. V dané věci Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že jakkoli by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním případně i neztotožnil, platí, že zjištění a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace náleží pouze obecným soudům. V daném případě pak Ústavní soud nepovažuje závěry, ke kterým soudy dospěly na základě provedených důkazů, za závěry, které by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, či za závěry, které by z odůvodnění soudního rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývaly.
S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal, že by došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelčina věc byla projednána soudem za podmínek stanovených v hlavě druhé, části páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu