ECLI:CZ:US:2002:4.US.641.01
sp. zn. IV. ÚS 641/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. P.H., zastoupeného Mgr. B.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 216/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. listopadu 2001 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Stížnost byla podána ve prospěch stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, sp. zn. 8 To 67/2000. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu v odvolání napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2000, sp. zn. 2 T 4/98, a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel k ministrovi spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, ve kterém uvedl, k jakým pochybení došlo v řízení v jeho věci. Namítal vadný postup řízení, nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné právní hodnocení a pochybení ve výroku o trestu. O stížnosti ministra spravedlnosti rozhodl Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání dne 25. září 2001.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a to konkrétně práva na veřejné projednání věci, za jeho přítomnosti, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítal porušení ustanovení §267 trestního řádu a zásad stanovených §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, čímž mělo dojít k tomu, že proces nebyl spravedlivý.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolal zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 180/96, jímž bylo rozhodnuto v podobné věci. V tomto nálezu zaujal Ústavní soud názor, ze kterého je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR může stížnost podanou ministrem spravedlnosti zamítnout v neveřejném jednání pouze tehdy, pokud by rozhodnutí vycházelo převážně ze zkoumání formálních aspektů. Stěžovatel uvedl, že se nejednalo o žádný z taxativně vymezených případů, ve kterých by mohlo být rozhodnuto bez veřejného projednání věci, tak jak jsou uvedeny v citovaném nálezu.
Další pochybení shledal stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval důsledně podle ustanovení §267 odst. 1 trestního řádu, neboť v projednávané věci převýšil zájem na stabilitě a neměnnosti pravomocného rozhodnutí nad závažným a zásadním narušením plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení. Nejvyšší soud ČR se nevyjádřil k jednotlivým porušením zákona, tak jak byla ve stížnosti ministrem předložena, ale pouze obecně konstatoval, že k porušení zákona nedošlo. Nejvyšší soud ČR, shodně jako soudy nižší, porušil rovněž, dle názoru stěžovatele, zásadu objektivní pravdy, když bez povšimnutí přešel, že v řízení nebyly provedeny všechny dostupné důkazy a nebyly se stejnou pečlivostí objasňovány okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Svým postupem porušil Nejvyšší soud ČR i zásadu in dubio pro reo, když akceptoval skutečnosti, které nebyly jednoznačně prokázány. Uvedeným postupem tak došlo i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále jen "Úmluva").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu 7 Tz. Ten uvedl, že argumentace ústavní stížnosti nemůže obstát. Smyslem ochrany základních práv zaručených v Listině je ochrana spravedlivého procesu, jakož i spravedlivého a zákonného meritorního rozhodnutí. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným prostředkem, který znamená závažný průlom do stability pravomocného a zpravidla i vykonatelného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí musí sice v konkrétních případech ustoupit zájmu na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, avšak výhradně při zásadních vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu ČR stanovená v ustanovení §267 trestního řádu není charakterem ani rozsahem totožná s přezkumnou pravomocí odvolacího soudu dle §254 trestního řádu. V tomto případě musí stěžovatel předložit podklady a argumenty prokazující, že rozhodnutím byl porušen zákon, popřípadě že rozhodnutí vycházelo z vadného postupu řízení. Závěr o nedůvodnosti stížnosti může Nejvyšší soud ČR učinit i na základě podkladového materiálu, doplněného případně dle §276 trestního řádu. V takových případech není, podle názoru účastníka, důvod rozhodovat o stížnosti pro porušení zákona na veřejném zasedání. Takový stav byl Nejvyšším soudem ČR shledán i v případě projednávání stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel byl v projednávané věci (na základě výzvy soudu) právně zastoupen a svého práva vyjádřit se písemně ke stížnosti pro porušení zákona nevyužil. Nejvyšší soud ČR poté rozhodl, aniž považoval za nutné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoli doplňovat. Zejména neshledal důvod k osobnímu slyšení či osobní účastni stěžovatele na jednání.
Na základě výzvy Ústavního soudu sdělil ministr spravedlnosti, že setrvává na návrzích, které uplatnil ve stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ve prospěch stěžovatele. Současně poznamenal, že souhlasí s tou částí ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá, že o stížnosti pro porušení zákona neměl Nejvyšší soud ČR rozhodovat neveřejně.
Ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížnost do odsuzujícího rozsudku (tedy do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, sp. zn. 8 To 67/2000), ve lhůtě dle ustanovení §75 odst. 2 zákona podána nebyla. Z toho vyplývá, že jedinými námitkami, které byly v řízení před Ústavním soudem uplatněny v zákonné lhůtě (a kterými byl Ústavní soud oprávněn se zabývat) jsou námitky ústavnosti či neústavnosti postupu Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona, nikoli ty body stížnosti, které znovu opakují výhrady proti skutkovým zjištěním, procesu dokazování a hodnocení důkazů soudem I. a II. stupně. Navíc by posledně zmíněné argumenty nemohly ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu obstát ani v případě, pokud by ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána včas. Ústavní soud dal opakovaně jasně najevo, že není soudem další instance, není nadřízen obecným soudům a nepřísluší mu, s výjimkou extremních případů, zasahovat do hodnocení důkazů provedeného těmito soudy, a to dokonce ani za situace, kdy by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Pokud obecné soudy respektují při svém rozhodování podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přezkoumávat (srov. Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 1, č. 25).
Ústavnímu soudu proto, z hlediska ústavního práva, zůstala k posouzení toliko námitka porušení práva na veřejné projednání věci, za účasti stěžovatele, ke kterému mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR, jak výše uvedeno, zamítl podanou stížnost pro porušení zákona, aniž by nařídil veřejné zasedání v této věci. Vzhledem k tomu, že tato námitka byla vybudována především na názoru Ústavního soudu vyjádřeném v nálezu sp. zn. II. ÚS 180/96, podrobil IV. senát tento nález zevrubné analýze. Dospěl k závěru, že názor v tomto nálezu uvedený lze zkráceně vyjádřit tak, že Nejvyšší soud může v neveřejném zasedání rozhodnout toliko v případech, kdy je stížnost pro porušení zákona zamítána z formálních důvodů, resp. v těch případech, které typově spadají pod ustanovení §240 až 244 trestního řádu. Přitom citovaný nález postrádá stanovisko k ústavnosti §274, ve spojení s §268 odst. 1 trestního řádu, tedy k úpravě, která Nejvyššímu soudu ČR umožňuje rozhodnout v neveřejném zasedání v případě, jestliže podanou stížnost zamítá. Vzhledem k tomu, že takto vyjádřený právní názor IV. senát nesdílel, předložil věc podle ustanovení §23 zákona plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska.
Dne 28. května 2002 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, jehož právní věta zní, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. Důvody svého stanoviska pak formulovat Ústavní soud následovně:
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení §274 ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti N. (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. B.G.T. proti Š., 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. E. proti Š., 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci K. z roku 1993 (A 268-B), když dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci F., 1991, A 212-C a ve věci K., 1989, A-168). S ohledem na uvedené důvody závěry pléna Ústavního soudu posoudil IV. senát podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu