ECLI:CZ:US:2002:4.US.643.01
sp. zn. IV. ÚS 643/01
Usnesení
IV. ÚS 643/01
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. P.B., zastoupeného Mgr. S.J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2001, čj. 12 To 317/2001-174, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 4 2001, čj. 2 T 497/2000-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů o stanovení výše odměny a nákladů hotových výdajů ustanoveného obhájce, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo ústavně zaručené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že mu v trestním řízení, ve kterém zastupoval jako advokát ex offo obviněného P.Š., nebyla přiznána odměna za právní pomoc za jeden úkon, ačkoliv byl evidentně proveden, neboť z povahy věci vyplývá, že s obviněným musel pohovořit jednak při jeho výslechu a též i při seznámení se spisem. Stěžovatel sice nedoložil Okresnímu soudu v Mělníku písemné potvrzení o vykonání první porady s klientem, nicméně povinnost doložit písemné potvrzení o vykonání první porady z žádného právního předpisu nevyplývá. Stěžovatel poukazuje na judikaturu obecných soudů, podle které provedení první porady s klientem není nutnou podmínkou pro to, aby ustanovený obhájce mohl vyúčtovat plnou částku odměny za úkon právní pomoci převzetí a přípravy obhajoby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, a má tak za to, že není jasné, na jakém podkladě mu byla přiznána odměna za právní pomoc pouze ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (za převzetí a přípravu obhajoby), neboť podle jeho názoru takové řešení vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. neumožňuje. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 2 T 497/2000, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Mělníku rozhodl podle §151 odst.2, 3 trestního řádu tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu odsouzeného P.Š. v celkové výši 9 450,- Kč s tím, že za úkon ze dne 28. 4. 2000 nepřiznal částku ve výši 900,- Kč podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, jak byla účtována, ale pouze ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, neboť zjistil, že v rámci převzetí přípravy obhajoby nebyla provedena první porada s klientem, resp. nebyla obhájcem doložena. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že již sama povaha věci vylučuje, že by takový úkon právní služby nebyl vykonán. Krajský soud v Praze stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že obhájce ani přes výzvu soudu nedoložil, že v uvedený den, jak uvádí ve svém vyúčtování, uskutečnil první poradu s klientem a tato okolnost nevyplývá ani ze spisového materiálu. Podle krajského soudu je právě provedení první porady s klientem nezbytnou podmínkou k tomu, aby ustanovený obhájce mohl vyúčtovat plnou částkou odměnu za úkon dle §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. Obhájce se nepochybně musel k obhajobě klienta připravit, seznámit se s vyšetřovacím spisem apod. a za tuto přípravu mu náleží odměna. Krajský soud v Praze se ztotožnil s názorem Okresního soudu v Mělníku, že takovou adekvátní odměnou je polovina vyúčtované částky, když podmínky pro přiznání odměny v plné výši obhájce nesplnil.
Ústavní přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice odměn advokátů podle advokátního tarifu se Ústavní soud vyjádřil již dříve, kdy např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 341/97 (ÚS, sv.10, str. 387) uvedl, že výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, případně její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je lze v dlouhodobé praxi postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově vytvořené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo. Poukazuje-li stěžovatel na právní názor Krajského soudu v Praze, týkající se vazby vyúčtování odměny za úkon podle §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., v plné výši na provedení první porady s klientem, který se dle jeho názoru odlišuje od judikatury obecných soudů, Ústavní soud uvádí, že tento argument nemá ústavněprávní relevanci, neboť není věcí ústavního soudnictví sjednocovat judikaturu soudů při výkladu advokátního tarifu. K povaze advokátní odměny je rovněž namístě poukázat na stanovisko Ústavního soudu, sp. zn. Pl.ÚS-st.-1/96 (ÚS, sv. 9, str. 471), a v daných souvislostech za stavu, kdy odměna za úkony právní pomoci, byť nikoliv ve výši, jakou stěžovatel požadoval, přiznána byla - což je z hlediska porušení stěžovatelem uváděného ústavního předpisu rozhodující -Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nejsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Protože Ústavní soud neshledal ani žádné další zvláštní skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah a které stěžovatel ostatně ani nenamítal, nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu