ECLI:CZ:US:2002:4.US.646.01
sp. zn. IV. ÚS 646/01
Usnesení
IV. ÚS 646/01
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) S.A., 2) J.A., 3) C.V., 4) B.A., všech zastoupených JUDr. V.J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.1996, č.j. 3 Cdon 417/96-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelky domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl.1, čl. 2 odst.1, 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), a čl. 6, čl. 14, čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelky uvádí, že jsou dědičkami ze zákona po zemřelém O.A., který uplatnil v roce 1992 podle zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") řádně a včas svůj restituční nárok na vydání nemovitostí, které byly ve vlastnictví jeho matky. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že neprokázal podmínku trvalého pobytu na území ČR a podmínku státního občanství, a to v době učinění výzvy. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, připustil však dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud ČR tak, že je zamítl. V odůvodnění pak konstatoval, že nevylučuje, aby okamžik splnění podmínek oprávněné osoby nastal teprve po podání výzvy u povinné osoby, avšak tyto podmínky musí být splněny dříve, než po marném uplynutí preklusivní lhůty podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. k datu 1. 10. 1991. Stěžovatelky dále uvádí, že úlohou obecných soudů není pouze dogmatický gramatický výklad textu, ale je nutné přihlédnout při výkladu zákona i k záměru zákonodárce, jímž bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů. Navíc stěžovatelky mají za to, že soudy aplikovaly podmínku prokázání státního občanství diskriminujícím způsobem, poněvadž zákon výslovně nestanovuje okamžik, ke kterému musí oprávněná osoba splnit podmínky, obsažené v ustanovení §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle názoru stěžovatelek podmínka státního občanství není v rozporu s ústavněprávní normou, avšak výklad této podmínky z hlediska časového, tak jak jej provedly obecné soudy, nelze považovat za ústavně konformní. Stěžovatelky zastávají názor, že s ohledem na znění §154 o. s. ř., postačí, když podmínky pro postavení oprávněné osoby tu existují v době vyhlášení rozhodnutí. Řešení lze hledat i v ustanovení §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kde je uvedeno, že nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku, což znamená, že podmínky mají být splněny nejpozději k datu 1. 4. 1992, kdy skončila lhůta k uplatnění nároku u příslušného soudu. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že povinná osoba není osobou, která může kvalifikovaně posoudit splnění všech podmínek oprávněné osoby. Je věcí soudu, aby vyžadoval prokázání podmínek pro vydání nemovitostí a je nerozhodné, kdy uvedené podmínky nastanou v rámci lhůty pro uplatnění restitučních nároků. Za postačující lze podle názoru stěžovatelek považovat nabytí státního občanství ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 151/92, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 9. 1992, č.j. 7 C 151/92-15, byla zamítnuta žaloba O.A. na vydání nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplývá, že žalobce vyzval povinnou osobu k vydání nemovitostí dne 24. 4. 1991. Soud při rozhodování dospěl k závěru, že podle ustanovení §3 odst. 1, 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nutné mít za to, že výzvu k vydání věci může učinit pouze oprávněná osoba, která splňuje všechny předpoklady ustanovení §3 odst.1, 2 citovaného zákona, jinak taková výzva nemůže mít sledované právní účinky. Je tedy nutné trvat na tom, že v době účinné výzvy musí oprávněná osoba mít splněny podmínky státního občanství i trvalého pobytu na našem území. Poněvadž žalobce získal občanství až 9. 3. 1992 a k trvalému pobytu byl přihlášen 17. 6. 1992, tedy po uplynutí lhůty podle ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona, nelze žalobě vyhovět, neboť nárok na vydání předmětných nemovitostí zanikl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 1993, č.j. 21 Co 193/93-32, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, přičemž současně rozhodl, že je ve věci přípustné dovolání.
Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.6.1996, č.j. 3 Cdon 417/96-54, Ústavní soud zjistil, že dovolání proti rozsudku soudu prvého stupně bylo odmítnuto a dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítnuto. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, pokud se týká ústavní stížností napadeného výkladu ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podle ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona je oprávněná osoba povinna vyzvat povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 4. 1991, k vydání nemovitosti, jinak její nárok zanikne. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, byly těmito oprávněnými osobami buď původní vlastníci odňatých věcí, nebo osoby uvedené v odstavci 2 citovaného zákona pouze za předpokladu, že byly státními občany ČSFR, resp. ČR, a měly trvalý pobyt na jejím území. Podle názoru dovolacího soudu je třeba ze skutečnosti, že zmíněný restituční zákon neurčuje okamžik, kdy musí fyzická osoba, domáhající se vydání věci, splňovat podmínky stanovené v §3, dovodit, že zákon nevylučuje, aby takový okamžik nastal až po uplatnění výzvy u povinné osoby. Kdy tento okamžik může nastat nejpozději, vyplývá z ustanovení §5 odst. 2 zákona. Podle něj nárok na vydání věci zaniká, není-li uplatněn ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, což je do 1. 10. 1991, a to oprávněnou osobou, tedy osobou splňující podmínky §3 restitučního zákona. Nejpozději tak musí být podmínky splněny právě v okamžiku, kdy končí lhůta uvedená v ustanovení §5 odst. 2 zákona, neboť tato lhůta je lhůtou preklusivní a zákon z ní nepřipouští výjimky. Na tomto závěru nemohl změnit nic ani nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 1994, který byl zveřejněn pod č. 164/1994 Sb., i když tímto nálezem byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území naší republiky, jako jeden z nezbytných předpokladů proto, aby se mohlo na fyzickou osobu hledět jako na osobu oprávněnou ve smyslu §3 téhož zákona. Pokud stěžovatelky namítají, že je rozhodující stav v době vyhlášení soudního rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.), pak z citovaného ustanovení nevyplývá nic jiného než to, že pro rozhodnutí je kromě procesněprávního stavu rozhodující i hmotněprávní stav v době, kdy je rozhodnutí vyhlašováno. Toto ustanovení však nic nemění na těch ustanoveních hmotného práva, které otázku vzniku, změny nebo zániku práva vážou na jiný okamžik, než je vyhlášení rozhodnutí, jak je tomu v této věci. Tímto okamžikem je v daném případě nejpozději poslední den preklusivní lhůty, tj. den 1. 10. 1991.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení zaručených práv stěžovatelek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s výsledkem soudního řízení, a to zejména s ohledem na Nejvyšším soudem ČR učiněný výklad těch ustanovení, které vymezují pojem oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. K danému problému nezbývá než konstatovat, že výklad Nejvyššího soudu ČR považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní. K věci je nutno uvést, že Ústavní soud již několikrát judikoval, že zákon o mimosoudních rehabilitacích, který je jedním z řady restitučních zákonů, nelze chápat tak, že ruší generelně právní stav, který vznikl v době nesvobody, že je možné napravit všechny majetkové křivdy, které vznikly. Lze pouze usilovat o zmírnění některých křivd, které, jak je uvedeno i v preambuli dotčeného zákona, nelze nikdy zcela napravit. Zákon o mimosoudních rehabilitacích byl dotčen nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., který se však, jak lze shodně konstatovat s názorem Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelek nedotýká. Uvedeným nálezem bylo umožněno těm osobám, které již v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k datu 1. 4. 1991, a ve lhůtě stanovené k uplatnění jejich nároků, která činila 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, byly občany ČSFR (ČR), nesplňovaly však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. od 1. 11. 1994. Tímto nálezem, jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu, byla otevřena lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu tohoto nálezu a v žádném kontextu z něj nevyplývá, že postačí splnění podmínky státního občanství ke dni rozhodnutí, jímž bude restitučnímu nároku vyhověno. Vzhledem k výkladu obsaženému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neobstojí ani právní názor stěžovatelek, že s ohledem na ustanovení §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve kterém je uvedeno, že oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku, postačuje, pokud by splnění podmínky státního občanství nastalo ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. V ústavní stížnosti bez bližšího odůvodnění stěžovatelky poukazují na porušení jejich ústavně zaručených práv. Meritum ústavní stížnosti se týká tvrzeného porušení základních práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že neshledal porušení těchto práv, neboť s ohledem na prokázané skutečnosti a závěry lze mít za to, že v projednávané věci nedošlo ze strany obecných soudů k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani k porušení ochrany vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Úmluvy, neboť jak Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, tato ochrana se váže k vlastnickému právu konstituovanému, nikoli pouze tvrzenému. Pokud jde o v stížnosti tvrzené porušení dalších ústavně zaručených práv, Ústavní soud neshledal porušení ústavněprávních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelkami, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.77/1988, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu