ECLI:CZ:US:2002:4.US.657.01
sp. zn. IV. ÚS 657/01
Usnesení
IV. ÚS 657/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.R., zastoupeného Mgr. D.G., proti opravnému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001, čj. 22 Ca 432/2000-44, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k opravnému prostředku navrhovatelů A.R., P.R. a M.R. rozsudkem ze dne 9. 7. 2001, čj. 22 Ca 432/2000-37, zrušil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. 7. 2000, čj. PÚ-362/R-17/99-Ch-L, jímž bylo rozhodnuto o nevydání blíže specifikovaných nemovitostí do vlastnictví jmenovaných, jakož i stěžovatele, coby účastníka restitučního řízení u pozemkového úřadu. V záhlaví uvedeným rozhodnutím označený soud z důvodu zřejmé nesprávnosti (§164 ve spojení s §246c o.s.ř.) opravil citovaný rozsudek ve výroku ohledně merita věci tak, že uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu "se ohledně navrhovatelů zrušuje a věc se vrací tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení". V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že stěžovatel jako osoba oprávněná účastníkem správního řízení sice byl, sám však opravný prostředek nepodal, a proto ve vztahu k němu nemohl krajský soud rozhodnutí přezkoumat.
Proti takto konstruovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále též namítá, že označený soud nedostál kautelám vyjádřeným v čl. 90, čl. 95 odst. 1, jakož i čl. 96 Ústavy ČR a vytýká mu "porušení občanského soudního řádu". Uvedl, že i když sám odvolání proti citovanému rozhodnutí pozemkového úřadu nepodal, nemohl ho soud, s ohledem na ust. §91 odst. 2 o.s.ř. zakládajícího jeho "solidární účastenství", v daném řízení pominout, neboť po celou dobu restitučního řízení v dané věci byl jeho účastníkem. Jeho nárok vychází ze stejného skutkového základu jako nároky ostatních oprávněných osob. Svědčí-li potom důvody zrušujícího rozhodnutí krajského soudu ostatním oprávněným osobám, musí se tento rozsudek logicky vztahovat "na všechny účastníky", když se podle názoru stěžovatele v souladu s ust. §91 odst. 2 o.s.ř. vztahovalo podané odvolání i na jeho osobu, kterou nakonec v opravném prostředku jako oprávněnou osobu též navrhovatelé uvedli. I samotný petit návrhu byl koncipován tak, že se zrušuje rozhodnutí pozemkového úřadu jako celek. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že účastníkem "odvolacího řízení" byl, a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Vedle ústavní stížnosti podal stěžovatel do opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001, čj. 22 Ca 432/2000-44, souběžně (jí obsahově korespondující) dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. 30 Cdo 332/2002-57, pro nepřípustnost odmítl.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení zaslal Ústavnímu soudu vyjádření k ústavní stížnosti, v němž prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca navrhl její odmítnutí, a to s poukazem na to, že z žádného ustanovení o.s.ř. nelze dovodit v řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. založení procesní plurality na straně toho, kdo podal opravný prostředek vůči rozhodnutí správního orgánu. Uvedl, že stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby sám opravný prostředek k soudu podal, nicméně této možnosti nevyužil.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady stanovené zákonem, je nucen konstatovat, že je podán osobou, jež není oprávněna k jeho podání.
Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a to ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona). Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon v citovaném ustanovení vymezuje znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za takového účastníka považuje, a případně se cítí být dotčena v něm vydaným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jak plyne z řečeného, nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s touto bylo - případně mělo být - jednáno.
Ústavní soud se v uvažované problematice ztotožňuje se závěry judikatury zastávající v této souvislosti stanovisko, že "z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by podáním opravného prostředku ten, kdo jej podal, také založil procesní pluralitu na své straně. ... Postavení navrhovatele má ten, kdo podal opravný prostředek, a postavení odpůrce ve smyslu ustanovení §250m odst. 1 o.s.ř. má správní orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává" (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 24/94, Sbírka soudních rozhodnutí 94, 1-2 : 47). Krajský soud v Ostravě tak podle přesvědčení Ústavního soudu postupoval v intencích zákona, a pokud v souladu s dispoziční zásadou, v řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. před ním se uplatňující, nerozhodoval k podanému opravnému prostředku i ve prospěch stěžovatele, lze jeho závěrům v napadeném rozhodnutí uvedeným stěží cokoliv podstatného vytknout. V opačném případě si lze ztěží představit, jak by měl obecný soud podle stěžovatele rozhodovat za takové procesní situace, kdy by opravný prostředek podalo více oprávněných osob, jejichž hmotněprávní zájmy (a tedy i procesní návrhy) by byly protichůdné. Přitom opravný prostředek vůči rozhodnutí pozemkového úřadu stěžovatel (ve lhůtě) sám nepodal, a tudíž následné rozhodování krajského soudu ohledně své osoby by jakoukoliv vlastní (opožděnou) procesní aktivitou v řízení před tímto soudem nemohl ovlivnit, neboť zmeškání lhůty k podání opravného prostředku nelze v posuzované věci prominout (§250m odst. 3, §250b odst. 1 in fine ve spojení s §250l odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatel tak nedostál požadavku osoby aktivně legitimované k podání ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona a je tedy osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání. Proto byl jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu