ECLI:CZ:US:2002:4.US.659.01
sp. zn. IV. ÚS 659/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. B.F., zastoupeného JUDr. M.O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2001, č.j. 30 Ca 396/99-24 a rozhodnutí O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 11. 1999, č.j.: PÚ-1/3358/10/92-201/3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2001, č.j. 30 Ca 396/99-24 a rozhodnutí O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 11. 1999, č.j.: PÚ-1/3358/10/92-201/3, jimiž bylo pravomocně mj. určeno, že O.F. a stěžovatel, každý k jedné ideální polovině, nejsou spoluvlastníky specifikovaných pozemků v k.ú. H. Současně bylo rozhodnuto, že za nevydané nemovitosti mají právo na náhradu, každý k jedné polovině. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že v dané věci byla naplněna skutková podstata restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, vydání pozemků však brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) cit. zákona (zastavěnost pozemku). Vzhledem k povinnosti oprávněných osob vrátit kupní cenu (§6 odst. 3 zákona o půdě), která vyplývá přímo ze zákona, určil pozemkový úřad ve výroku rozhodnutí lhůtu k vrácení kupní ceny. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby náklady na právní zastoupení před Ústavním soudem zcela hradil stát, neboť je od roku 1998 bez zaměstnání a jeho jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, obsahově shodném s odůvodněním opravného prostředku, uvedl, že o vydání předmětných nemovitostí žádal původně jeho otec podle zák.č. 229/1991 Sb., z důvodu uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žádný doklad o vydání a převzetí kupní ceny však nebyl nalezen. Přesto byla stanovena povinnost vrátit kupní cenu. Je toho názoru, že pozemkový úřad napadeným rozhodnutím popřel vlastnické právo jeho otce k parcele č. 176, kterou nabyl v roce 1982 dědictvím a zbavil ho práva získat zpět vlastnictví k nemovitostem.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost je vlastně opakováním argumentů opravného prostředku, o kterém rozhodl jako o nedůvodném. Pokud jde o popření vlastnického práva k parcele č. 176, přezkoumával soud pouze důvodnost rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemcích specifikovaných ve výroku správního rozhodnutí, které přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1974, uzavřené předchůdkyní navrhovatele, takže se následně nemohly stát předmětem dědictví.
O.Ú., referát okresního pozemkového úřadu, jako vedlejší účastník, se svého postavení výslovně vzdal.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 396/99, a příslušný správní spis O.Ú. - referátu okresního pozemkového úřadu, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a Krajským soudem v Brně, zejména s deklarací povinnosti vrátit kupní cenu, jež byla původnímu vlastníkovi vyplacena a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v dané restituční věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěrům pro stěžovatele příznivějším. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud dále opakovaně ve své judikatuře uvedl, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu jsou úvahy soudu při hodnocení důkazů a při formulaci právních závěrů z nich vyvozených, zřejmé, srozumitelné a logické. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
O náhradě nákladů zastoupení Ústavní soud nerozhodl, a to pro nesplnění podmínky stanovené v dle §83 odst. 1 zákona (neodmítnutí ústavní stížnosti). Z téhož důvodu nerozhodl o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu