ECLI:CZ:US:2002:4.US.661.01
sp. zn. IV. ÚS 661/01
Usnesení
IV. ÚS 661/01
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti H.V., zastoupené JUDr. I.H., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2000, čj. 16 C 23/99-68, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2001, čj. 6 Co 1479/2001-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelka setrvává na svém tvrzení, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy ČR, jakož i čl. 11, čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Zamýšleným stavebním projektem žalovaných vznikne totiž stěžovatelce z celé řady důvodů nenahraditelná škoda, zejména zastíněním zahrady, a tím i snížením tržní hodnoty stěžovatelčiných nemovitostí. Obecné soudy rovněž neměly stěžovatelce ukládat povinnost, na jejíž straně existují důvody hodné zvláštního zřetele, k náhradě nákladů řízení. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 6 C 23/99 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh stěžovatelky, kterým se domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se stavby, přístavby, nadstavby a stavebních úprav rodinného domu, ve výroku rozsudku blíže identifikovaného, vzhledem k faktu zastínění zahrady stěžovatelky nad míru přiměřenou poměrům a současně stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení 5 500,-- Kč a československému státu 7 726,-- Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku ing. J.F., dospěl k závěru, že v projednávané věci není naplněna skutková podstata předpokládaná ustanovením §127 odst. 1 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o povinnosti zaplatit československému státu 7 926,-- Kč jej změnil tak, že tuto výši snížil na částku 3 963,-- Kč a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 2 325,-- Kč. Také podle názoru odvolacího soudu žalovanými zamýšlené stavební úpravy nepředstavují zásah přesahující míru přiměřenou poměrům. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 22. 4. 2002, čj. 22 Cdo 522/2002-144, dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl.
Obecné soudy, vycházející ze znaleckého posudku ing. J.F., došly ve svých hodnoceních k závěru, že navrhované stavební úpravy domu žalovaných přinášejí sice určité zhoršení a omezování užívání nemovitostí stěžovatelkou, a tím představují sice zásah do jejích práv, ten však nepřekračuje míru přiměřenou poměrům ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku a zůstává ve společensky únosných hranicích, daných sousedskými právy. Již na tomto místě třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle názoru Ústavního soudu výklad pojmu "nad míru přiměřenou poměrům" je ze strany obecných soudů objektivní a odpovídající konstantní judikatuře, a to navíc i z toho důvodu, že obecné soudy v tomto bodu přihlížely i k celé řadě dalších aspektů uplatňovaných a zdůrazňovaných stěžovatelkou. Z výše uvedených důvodů může Ústavní soud rovněž stěží cokoli měnit na výrocích o nákladech řízení, neboť obecné soudy v tomto směru postupovaly s přihlédnutím k základnímu principu, tj. úspěchu ve věci, a není věcí Ústavního soudu, aby o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. sám rozhodoval.
Zcela na závěr považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že situaci stěžovatelky může chápat, nicméně jde pouze o jeden z nespočtu případů, kdy do určité míry dojde ke změně režimu výkonu vlastnického práva, nicméně změně nevymykající se z ústavně právního rámce. Pokud pak jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatelka výslovně nenavrhuje jeho zrušení, a proto Ústavní soud je neučinil předmětem svého přezkumu, který by ostatně stejně nemohl vésti k věcným závěrům.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu