ECLI:CZ:US:2002:4.US.670.01
sp. zn. IV. ÚS 670/01
Usnesení
IV. ÚS 670/01
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I., zastoupené JUDr. E.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, čj. 19 Co 305/2001-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že tímto rozsudkem došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a též porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. Ústavy ČR. Stalo se tak zejména tím, že městský soud vyhověl žalobě z jiného skutkového i právního důvodu, než který byl důvodem vyhovění žalobě soudem I. stupně, dále, že rozsudek Městského soudu v Praze nereaguje na většinu námitek v odvolání stěžovatelky, jakož i konečně, že odůvodnění rozsudku Městského soudu je naprosto obecné, povšechné, nezabývající se ani základními aspekty této skutkově rozsáhlé, právně složité a v mnoha směrech i na pochopení odborných otázek velmi náročné, věci. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 19 C 369/98 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 12. 2000, čj. 19 C 369/98-73, bylo stěžovatelce uloženo zaplatiti žalobkyni Č., částku 82 282,05 Kč s přísl. Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době, kdy zakládající společníci stěžovatelky byli zaměstnanci žalobkyně, tj. do 30. 6. 1997, byli jménem stěžovatelky vystaveny faktury v celkové výši 82 282,05 Kč, které odběratelé stěžovatelce zaplatili. Práce účtované těmito fakturami však byly provedeny žalobkyní prostřednictvím jejích zaměstnanců v laboratořích žalobkyně, za použití materiálu žalobkyně a její technologie. Tímto způsobem došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky ve smyslu §451 odst. 1, 2 občanského zákoníku, a proto je povinna žalobkyni tuto částku uhradit. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho skutkovými zjištěními i závěrem, že v projednávané věci byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen obohacení vydat. Na existenci bezdůvodného obohacení stěžovatelky v projednávané věci usoudily soudy obou stupňů, když i Městský soud v Praze k tomuto závěru dospěl s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnil. Ústavní soud může v této souvislosti stěží považovat za ústavně relevantní, formuloval-li soud I. stupně naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení konstatováním, že stěžovatelka použila k plnění svých zakázek laboratoře, materiálu a činnosti 3 zaměstnanců žalobkyně, či odvolací soud tím, že na základě smluvního vztahu uzavřeného mezi žalobkyní a jednotlivými zákazníky sice žalobkyně plnila, provedené práce však fakturovala stěžovatelka a fakturované částky také přijala. Základním pojmovým znakem bezdůvodného obohacení je totiž to, že se někdo bezdůvodně obohatí na úkor jiného, o kteréžto skutečnosti lze v projednávané věci sotva pochybovat. Stěžovatelka dovolává se sice v této souvislosti rozhodnutí publikovaného pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, činí tak však zjevně neopodstatněně. V citovaném rozhodnutí se totiž konstatuje, že účastníci nebyli v konkrétním restitučním případu ve vzájemném vztahu, aby bylo možno ve smyslu zákona uvažovat o obohacení jednoho z nich na úkor druhého. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde, neboť statutární zástupci stěžovatelky při existenci současného pracovního poměru u žalobkyně ve skutečnosti plnili dvojí roli. Jen tak se mohlo stát, že plnění, kterého se mělo dostat žalobkyni, se ve skutečnosti na její úkor dostalo stěžovatelce.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy nasvědčují tedy zcela evidentně závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu