ECLI:CZ:US:2002:4.US.672.02
sp. zn. IV. ÚS 672/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti T. K., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Odo 822/2001-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2002, čj. 29 Odo 822/2001-97, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, čj. 53 Co 167/2001-66, kterým bylo jako opožděné odmítnuto odvolání Ing. B. Č. (žalobce) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 7. 2000, čj. 35 C 199/99-45 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2000, čj. 35 C 199/99-55). Uvedeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 664.620,75 Kč s příslušenstvím. Podle právního názoru dovolacího soudu mělo být odvolání posouzeno jako včasné, neboť odvolací lhůta běžela po vydání opravného usnesení znovu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý soudní proces. Uvedl, že neshledává žádný rozumný důvod k tomu, aby odvolací lhůta měla běžet znovu i ve vztahu k částce 644.620,75 Kč, když cit. opravným usnesením byla nesprávně uvedená částka zvýšena o pouhých 20.000,- Kč. Je přesvědčen, že již samotná procesní úprava, jež v takových případech způsobuje, že odvolací lhůta běží po vydání opravného usnesení znovu ve vztahu k celému plnění, je sama o sobě v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, Ústavní soud dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V daném případě stěžovatel bude mít po vydání nového rozhodnutí k dispozici opravné prostředky, a teprve až po jejich vyčerpání se může ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li k tomu mít ústavněprávní důvody. Z uvedených důvodů Ústavní soud nepožadoval odstranění vady podání, spočívající v nedostatku právního zastoupení stěžovatele, ani nevyžadoval vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj