ECLI:CZ:US:2002:4.US.673.01
sp. zn. IV. ÚS 673/01
Usnesení
IV. ÚS 673/01
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P.H., zastoupeného JUDr. M.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2001, čj. 8 To 100/01 - 488, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, čj. 63 T 3/01 - 450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy došly k závěru o jeho vině především na základě svědeckých výpovědí svědka P. a svědkyně S., která vypovídala jako utajená svědkyně. Stěžovatel zpochybňuje soudy tvrzenou přesvědčivost a jednoznačnost výpovědi svědkyně S., přičemž argumentuje výpověďmi jiných svědků.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že svědek P. je synem oběti a že jeho výpověď mohla být touto skutečností negativně ovlivněna a připomíná, že o výslechu tohoto svědka dne 28. 8. 2000 u hlavního líčení v B. lze mít vážné pochybnosti, když bylo možné, že mezi fotografiemi, podle nichž měl P. poznat útočníka, byla zařazena i fotografie svědka G., jehož svědek znal. Skutečnost, že ho svědek P. u hlavního líčení poznal, vysvětluje stěžovatel tím, že tento svědek viděl jeho fotografii v souvislosti s vyšetřováním smrti svého otce a s tím vědomím také vypovídal. I podle závěru soudu prvního stupně nebylo možno jeho výpověď u hlavního líčení akceptovat jako celek, neboť byla v rozporu s výpovědí svědkyně S., když si svědek nevzpomněl ani na to, že sám měl být fyzicky napaden vrahem jeho otce.
Stěžovatel dále uvádí, že přečtením výpovědí svědků I., G. a G. byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti, neboť s ohledem na krátkou dobu mezi jejich předvoláním a hlavním líčením tyto svědky nelze označit za nedosažitelné. Jejich výpověďmi mohla být také posouzena věrohodnost svědků P. a S. Stěžovatel se rovněž domnívá, že by tito svědkové mohli přispět k identifikaci "muže v černém", což je jedna z klíčových otázek případu. O tomto muži hovořili i policisté K. a S. a z výpovědi druhého z nich při hlavním líčení vyplývá, že stěžovatel tímto mužem nebyl.
Dle stěžovatelova názoru je skutkový stav líčen tak, že došlo ke konfliktu mezi ním a třemi bulharskými občany a mezi svědkem R. a dalším bulharským občanem. Tyto závěry jsou však v rozporu s tím, co uvedla svědkyně S. a svědci P. a M.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů se stěžovatel domnívá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 63 T 3/01, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, čj. 63 T 3/01 - 450, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1, 3 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo dne 19. 9. 2001 usnesením Vrchního soudu v Praze, čj. 8 To 100/01 - 488, zamítnuto.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
K jednotlivým námitkám, které stěžovatel uplatňuje, je třeba uvést následující. Především nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že výpověď svědkyně S. není přesvědčivá a jednoznačná, a to i přesto, že se v její výpovědi vyskytly drobné nesrovnalosti, které však nemají zásadní charakter. Pokud jde o přesný čas, kdy se stěžovatel objevil na diskotéce, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že tvrzení svědkyně B., jež je přítelkyní stěžovatele, že stěžovatel se svědkem V. byli kolem 23:00 hod. u ní doma, je účelové. Výpověď samotného V., jakož i svědka P. korespondují totiž s výpovědí svědkyně S., že stěžovatel se na diskotéce "S." objevil již kolem 22:00 hod. Lze se tedy ztotožnit s tvrzením, že svědkyně B., jakož i svědek Č., v jehož výpovědi se navíc vyskytly ještě další nesrovnalosti, v tomto ohledu vypovídali nepravdivě ve snaze stěžovateli pomoci. Výpověď svědka Č. navíc ve světle dalších okolností vyznívá zcela nevěrohodně.
Další pochybnosti stěžovatele týkající se věrohodnosti výpovědi svědkyně S., že se setkala se stěžovatelem kolem 22:00 hod. ve vchodu do S., když tvrdila, že stěžovatel měl v ruce "kasírtašku" a na sobě černé džíny, jsou dostatečně vyvráceny v odůvodnění rozhodnutí městského soudu jednak tím, že svědek P. nevyloučil, že stěžovatel mohl kasírovat, ale zejména naprosto hodnověrným popisem stěžovatelovy osoby svědkyní S. Skutečnost, zda měl v tento okamžik stěžovatel "kasírtašku" nebo pouze ledvinku a také možnou záměnu černých tepláků za černé džíny, nemá z hlediska zjištění skutkového stavu žádný zásadní význam.
Svědek V. působil na městský soud nevěrohodně především proto, že jeho výpověď u hlavního líčení se v některých skutečnostech zásadně odlišovala od jeho výpovědi v řízení přípravném a v samotném odůvodnění rozsudku tohoto soudu je konstatováno, že rozpory v obou výpovědích mohou být způsobeny jak snahou pomoci stěžovateli, tak snahou neuškodit vlastní osobě. Podstatné však je, že popis osoby, jejíž útok měl za následek smrt T.H.P., neodpovídá osobě svědka V., nýbrž osobě stěžovatele.
Je pravdou, že ve výpovědi svědka I.H.P. při hlavním líčení konaném dne 25. 4. 2001 se vyskytly určité nesrovnalosti, které však nemají zásadní charakter a které lze vysvětlit téměř dvouletým odstupem od předmětné události. Skutečnost, že při výslechu konaném dne 28. 8. 2000 v B. byla tomuto svědkovi mezi fotografiemi, podle nichž měl poznat útočníka, předložena i fotografie svědka G., jehož svědek P. dobře znal, nemůže nic změnit na skutečnosti, že stěžovatele identifikoval jako pachatele. Na ostatních fotografiích byli P., V. a S., tedy všichni, kteří se na místě činu nacházeli. Svědek P. viděl na místě činu stěžovateli do tváře a i jeho popis útočníka odpovídá popisu osoby stěžovatele. Městský soud při svém rozhodování bral v úvahu okolnost, že svědek P. je synem zemřelého a že při své výpovědi mohl být ovlivněn vědomím, že svědčí proti osobě, jež zabila jeho otce. K jeho výpovědi proto městský soud přistupoval obezřetně a jeho výpověď akceptoval pouze tam, kde je podložena dalšími důkazy, zejména výpovědí svědkyně S., ale i výpověďmi dalších svědků.
K námitce stěžovatele týkající se údajného porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení, když byly u hlavního líčení pouze přečteny výpovědi svědků I., G. a G., je třeba uvést, že městský soud se je pokoušel opakovaně, avšak bezvýsledně, předvolat do jejich posledního známého bydliště v ČR i do jejich trvalého bydliště v B. Teprve poté bylo přistoupeno ke čtení výpovědí těchto svědků z přípravného řízení, což je v naprostém souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že konflikt mezi stěžovatelem a třemi bulharskými občany a mezi svědkem R. a dalším bulharským občanem nelze označit jako potyčku mezi více osobami, která by mohla vyvolat značný hluk a upoutat pozornost ostatních.
Z provedených důkazů je zřejmé, že na místě činu se kromě stěžovatele žádný jiný muž v černém oblečení nepohyboval. Popis "muže v černém" ve výpovědích policistů K. a S. z přípravného řízení s drobnými odchylkami odpovídají popisu stěžovatele. Skutečnost, že při výslechu u hlavního líčení konaném dne 12. 4. 2001 si svědek K. na muže v černém již nepamatoval, lze rovněž vysvětlit téměř dvouletým časovým odstupem od předmětné události.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu