ECLI:CZ:US:2002:4.US.682.2000
sp. zn. IV. ÚS 682/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené Mgr. S. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2000, č.j. 5 Co 2286/2000-45 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14.2.2000 č.j. 6 C 753/99-24 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem podaným k poštovní přepravě 20.11.2000 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2000, č.j. 5 Co 2286/2000-45, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14.2.2000 č.j. 6 C 753/99-24, kterými byl pravomocně zamítnut její návrh na uložení povinnosti R. a D. O. vyklidit a odevzdat jí byt č. 5 v prvním poschodí domu č.p. 1953 v T.ulici v Písku. Ve zdůvodnění stížnosti stěžovatelka vyjádřila domněnku, že oba soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že obecnými soudy byla protiústavním způsobem porušena zásada volného hodnocení výkonu (správně má být "důkazů"), neboť provedené důkazy a závěry podle vyhodnocených důkazů obecnými soudy si výrazně odporují nebo jsou v extrémním rozporu se závěry, k nimž obecné soudy dospěly, a předložila vlastní hodnocení právních skutečností ohledně zániku společného nájmu bytu a následné výměny bytu. V této souvislosti zpochybnila protokol o soudním jednání, neboť jej považuje za dodatečně vypracovaný s ohledem na podíl pronajímatele na celé záležitosti (na tomto místě chybně označuje za pronajímatele Městský úřad v Písku).
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na okolnost, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání návrhu. Zdůraznil, že stěžovatelka opustila společnou domácnost ještě za trvání manželství, že se jí nepodařilo prokázat, že by k opuštění společné domácnosti došlo na základě hrubého jednání a násilí ze strany bývalého manžela, ani to, že by násilí čelila za pomoci policie. V další pasáži uvádí, že stěžovatelka nepodala návrh na zrušení společného nájmu bytu v přiměřené době, z čehož lze usuzovat, že se rozvedení manželé o užívání bytu dohodli (o tom také svědčí protokol ze dne 26.2.1998 na č.l. 26 spisu 8 C 898/97 Okresního soudu v Písku). I kdyby k uzavření takové dohody nedošlo, pak podle spisu 6 C 494/93 Okresního soudu v Písku o rozvodu manželství stěžovatelka opustila společnost domácnost ještě před rozvodem manželství. Námitky stěžovatelky proti správnosti protokolu ze dne 26.2.1998 považuje tento soud za nedůvodné a účelové. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Písku sdělil, že k ústavní stížnosti nemá zásadního vyjádření a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila, druhému z vedlejších účastníků výzva nebyla doručena, protože se odstěhoval mimo území České republiky.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti představující v řízení před Ústavním soudem podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 6 C 753/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči vedlejším účastníkům u Okresního soudu v Písku žalobu na vyklizení bytu, a to na základě argumentace, že je společnou nájemkyní předmětného bytu. Tvrdila, že společný nájem vznikl uzavřením manželství a po rozvodu manželství nebylo o něm rozhodnuto soudem ani nebyla uzavřena dohoda rozvedených manželů podle §705 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud její bývalý manžel uzavřel s vedlejšími účastníky dohodu o výměně bytu, jde o dohodu neplatnou, a ona sama je nadále řádnou nájemkyní. Jako jeden z důkazních prostředků k žalobě přiložila také kopii protokolu o jednání uskutečněného dne 26.2.1998 ve věci vedené u téhož soudu pod sp.zn.
8 C 898/97 (č.l. 26), v němž je zachyceno její prohlášení, že se s bývalým manželem dohodla, že už v tomto bytě bydlet nebude a že tam zůstane jako nájemce pouze on. Šlo o reakci na návrh pronajímatele o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Při jednání konaném dne 26.10.1999 se tento protokol konstatoval a soud dále zjistil, že kopie odpovídá originálu protokolu. Na to stěžovatelka znovu uvedla, že obsah jejího vyjádření v tomto protokolu neodpovídá tomu, co při jednání vypověděla, tedy že neuvedla, že s býv. manželem uzavřeli dohodu, že ona v bytě bydlet nebude a že tam zůstane jako nájemce pouze on. Okresní soud žalobu zamítl na základě zjištění, že byla uzavřena, byť ústní formou, dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání založené především na argumentaci, že k zániku společného nájmu nedošlo. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením projevů vůle vedoucích k uzavření dohody o zrušení společného nájmu bytu a navíc doplnil, že i kdyby taková dohoda nebyla uzavřena, z rozvodového spisu a výpovědi navrhovatelky ve věci 8 C 898/97 plyne, že opustila společnou domácnost trvale a její právo nájmu zaniklo. Podle názoru odvolacího soudu tudíž stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k podání návrhu, a proto další námitky, např. neplatnosti dohody o výměně bytu pro nedostatek písemné formy, nemají pro rozhodování v této věci žádný právní význam.
K tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti je třeba především uvést, že stěžovatelka se nedůvodně zaměřuje na argumenty týkající se zániku společného nájmu bytu po rozvodu manželství a stranou ponechává možnost zániku tohoto společného vztahu ještě za trvání manželství. Podle nezpochybnitelné soudní praxe se za zvláštní případ zániku práva společného nájmu bytu manžely za trvání manželství považuje zánik v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jedním z nich. Jde o důsledek projevu jednání vedeného s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit, např. se za trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely považuje takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití (srov. R 34/1982), přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení z trvalého pobytu) samo nepostačuje pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, což není dáno v případě, kdy je opuštění společné domácnosti motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným, (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97). V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka opustila společnost domácnost v roce 1993 a tvrzení ohledně údajného násilného vystěhování nebo že by se domáhala návratu za pomoci policie neprokázala (viz str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou týkající se protokolu o soudním jednání. Stěžovatelka nebere zřetel na povahu protokolu o jednání, který - obsahuje-li zákonem stanovené náležitosti - je veřejnou listinou podle §134 občanského soudního řádu. To znamená, že účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat. Ani v tomto směru neunesla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy důkazní břemeno, a proto nemůže namítat porušení svého práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny. Samotný neúspěch ve sporu, navíc ovlivněný nedostatečným využitím všech prostředků směřujících k ochraně subjektivního práva ( §705 občanského zákoníku), nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. V návaznosti na dosavadní vlastní judikaturu Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících jejich postup, žalobu i odvolání stěžovatelky v přiměřené lhůtě, veřejně, za přítomnosti stran a věcně projednaly, umožnily stranám vznášet návrhy, o návrzích rozhodly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a nikterak nepreferovaly postavení některého z účastníků.
Na základě uvedených zjištění senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh, v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu Ústavního soudu