ECLI:CZ:US:2002:4.US.683.01
sp. zn. IV. ÚS 683/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.H. a L.T., zastoupených JUDr. M.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 38 Ca 332/2000-25 a rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 13. 6. 2000, č.j. PÚ-R-500/92/IV-64/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2001 se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 38 Ca 332/2000-25 a rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu ze dne 13. 6. 2000, č.j. PÚ-R-500/92/IV-64/00, jimiž bylo pravomocně určeno, že nejsou spoluvlastnicemi specifikovaných nemovitostí v k. ú. M.
Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a soud odepřel poskytnout ochranu jejich právům zákonem stanoveným způsobem ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky. Jsou přesvědčeny, že napadená rozhodnutí nejsou spravedlivá, stejně jako proces jim předcházející. V odůvodnění zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení ve věci. Pozemkovému úřadu vytkly nesprávné a nelogické hodnocení provedených důkazů, tedy námitky, které již uplatnily, resp. měly uplatnit v opravném prostředku u soudu. Pokud jde o Městský soud v Praze, stěžovatelky nesouhlasí s jeho tvrzením, že ve věci byly zhodnoceny všechny důkazy, a že toto zhodnocení nebylo v rozporu se zásadami logiky. Jsou toho názoru, že výsledek sporu je projevem zřejmé libovůle v rozhodování a soud tudíž porušil jejich ústavě zaručená základní práva.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelky v ústavní stížnosti v podstatě uvádějí stejné námitky jaké vznášely v opravném prostředku. Soud v daném případě neshledal pochybení pozemkového úřadu při hodnocení provedených důkazů. Pokud se týká zjišťování, zda původně sjednaná kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, toto za daného stavu dokazování považoval soud za nadbytečné. Stěžovatelkám nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud se jejich opravným prostředkem zabýval a věc byla řádně projednána. Z těchto důvodů má za to, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
O.Ú., pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětném restitučním řízení ve věci vydání lesních pozemků v k.ú. M. rozhodoval celkem čtyřikrát, všechna rozhodnutí byla přezkoumána soudem, a poslední tři rozhodnutí byla vydána po nařízeném ústním jednání. Stěžovatelky, resp. jejich právní zástupce, byly účastny i jednání před správním orgánem a byla jim dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Je proto přesvědčen, že právo stěžovatelek na spravedlivý proces a ochranu práv účastníků řízení nebylo porušeno.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 332/2000 a správní spis Okresního pozemkového úřadu, č.j. 500/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelek. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a Městským soudem v Praze, a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v dané restituční věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelky příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelkám nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Věc byla před soudem projednávána opakovaně, za účasti stran. Posledně napadené rozhodnutí správního úřadu pak vycházelo z právního názoru soudu, který zaujal v předchozím rozhodnutí. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelek o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu