ECLI:CZ:US:2002:4.US.683.02
sp. zn. IV. ÚS 683/02
Usnesení
IV. ÚS 683/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1999, čj. 53 C 109/96-78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 19 Co 551/99-114, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1954/2001-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka mimo jiné uvádí, že po změně odůvodnění provedené rozsudkem odvolacího soudu byla zbavena možnosti domáhat se vydání předmětných nemovitostí žalobou na plnění. Tím došlo ke změně jejího právního postavení vůči původnímu žalovanému, protože zatímco po vydání rozsudku soudu prvého stupně možnost žalovat na plnění měla, tuto možnost nyní nemá. Tímto postupem byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení, její právo na spravedlivý proces a ve svých důsledcích i právo na nedotknutelnost vlastnictví. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení všech napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 53 C 109/96 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta určovací žaloba směřující k určení, že stěžovatelčin otec byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, ve výroku I. tohoto rozsudku blíže označené. K odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvého stupně rozhodl Krajský soud v Brně již citovaným rozsudkem tak, že tento rozsudek ve věci samé potvrdil, a to s rozdílným odůvodněním při obsahově stejném výroku. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že posuzuje projednávanou věc podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou, toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zcela přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů se dovoláním nemůže věcně zabývat, když zejména konstatoval, že rozdílná odůvodnění závěrů, k nímž došly městský a krajský soud, nemají při obsahově stejném výroku rozhodnutí vliv na vymezení konkrétního právního vztahu, a co do vymezení povinností a práva účastníků řízení nejde tedy o rozhodnutí nesouhlasná. Jak dále konstatoval Nejvyšší soud ČR, vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly v dovolání namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu a ani rozhodnutí případně umožňující přípustnost dovolání není možné proto, že žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (§239 odst. 2 o. s. ř.), čímž si ostatně sama uzavřela cestu k případnému přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), pokud pak směřuje proti rozhodnutím městského a krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) (s přihlédnutím k ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu - viz ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím již pojednává pod sp. zn. I. ÚS 356/01 Ústavního soudu) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu