ECLI:CZ:US:2002:4.US.686.01
sp. zn. IV. ÚS 686/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.P., zastoupeného JUDr. J.B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2001, sp. zn. 5 To 17/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. listopadu 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 34 T 6/2001, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel uvedl, že dne 4. října 2000 u něj byla shledána existence důvodů stanovených v ustanovení §67 odst. 1 lit. a) a b) trestního řádu, a proto byl vzat do vazby. Opakovaně žádal o propuštění, ale jeho žádostem nebylo vyhověno. Posledním rozhodnutím byly shledány vazební důvody pouze dle ustanovení §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu. Stěžovatel shledává pochybení obecných soudů v tom, že soudy špatně posoudily možnost, že by se mohl dopouštět trestné činnosti. V jeho případě byla trestná činnost spjata s jeho postavením v ČNZ, s. ú. d., na kterou byl prohlášen konkurz. Tato skutečnost nebyla soudům rozhodujícím o vazbě známa, popřípadě ji nebraly v úvahu. Rovněž namítl nepravdivost údajů uvedených v napadeném rozhodnutí ohledně jeho neutěšené finanční situace, neboť mu je vyplácen za službu v bývalém SNB slušný důchod.
Z uvedených důvodů shledal stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Olomouci porušení čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník, Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 5 To. Ten uvedl, že důvodem pro vazbu dle ustanovení §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu se nerozumí vlastní pokračování v trestné činnosti, ale opakování téhož trestného činu nebo spáchání trestného činu téže povahy. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že samo prohlášení konkurzu a vyplácení důchodu stěžovateli nemůže na závěrech napadeného rozhodnutí nic změnit. Na závěr navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud po posouzení všech okolností shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Zejména za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu.
Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Ústavní soud proto stěžovatelem tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny v postupu soudu ve věci vzetí stěžovatele do vazby neshledal. Rovněž neshledal, že by došlo k porušení čl. 36 Listiny postupem obecného soudu, tedy, že by stěžovatel byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Podstatná pro posouzení stížnosti byla v neposlední řadě i informace od předsedy senátu soudu prvého stupně, že stěžovatel byl dne 7. ledna 2002 propuštěn z vazby. S ohledem na tuto skutečnost tedy pominul stav, který byl důsledkem rozhodnutí stížnostního soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhal. V současné době tedy z napadeného rozhodnutí neplynou stěžovateli žádné povinnosti či omezení, která by mohla mít dopad do jeho základních práv či svobod.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2002
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu