ECLI:CZ:US:2002:4.US.697.2000
sp. zn. IV. ÚS 697/2000
Usnesení
IV. ÚS 697/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. I. B., zastoupeného A. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 48/2000, ze dne 6. 6. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 49/97, ze dne 9. 12. 1999, a proti usnesení Krajského soudu v Praze téže sp. zn. 8 T 49/97, ze dne 3. 11. 2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 49/97, byl stěžovatel rozsudkem uvedeného soudu ze dne 9. 12. 1999 (v pořadí již druhým vydaným tímto soudem, když jeho prvý rozsudek ze dne 2. 3. 1998 byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, zrušen) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona za to, že na základě kupní smlouvy uzavřené mezi ním, jeho firmou A. M., na straně jedné a akciovou společností Zemědělské zásobování a nákup L. (dále jen "ZZN L.") na straně druhé ze dne 4. 7. 1995 a na základě později uzavřených ústních dohod o dodávce celkem 37.000 tun krmné kukuřice ve lhůtě do 31. 12. 1995 z Maďarska a Slovenska, odčerpal od kupujícího postupně jako zálohu na nákup tohoto produktu celkem 59,000.000,- Kč, které mu byly poukazovány na jeho účet u Agrobanky Praha, a.s., přičemž svou povinnost splnil jen částečně, když zajistil nákup kukuřice v hodnotě 5,717.854,- Kč a když byl stanoven termín k navrácení částky ze záloh ve výši 53,282.145,- Kč na den 26. 3. 1996, nemohl své povinnosti zcela a včas dostát, neboť již v říjnu 1995 svěřené finanční prostředky určené výhradně na nákup kukuřice, a to ve výši 40,000.000,- poskytl na základě smlouvy o obstarání cenných papírů organizaci E., a.s., jako své vlastní volné finanční prostředky, a nebyl tak schopen vrátit částku nejméně 24,000.000,- Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, přitom ZZN L. byl podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě namítal, že ze záloh, poskytnutých mu ZZN L., byly účelově vázány pouze prostředky ve výši 4,000.000,- Kč. Soudu I. stupně vytýkal, že nepochopil podstatu smluvního vztahu mezi ním, jako dodavatelem, a ZZN L., když on, jako dodavatel, mohl s penězi, které byly poukázány na jeho účet z titulu kupní smlouvy, volně disponovat, tyto peníze nejsou "cizí věcí" ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona, a proto se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry ve smyslu uvedeného ustanovení. Nikdy neměl v úmyslu nedodržet smluvní závazky vůči ZZN L., poukázal na to, že použití vypůjčených peněz k jinému účelu nezakládá trestný čin zpronevěry (Rt 56/94), jakož i na benevolentní postup ZZN L. vůči jiným dodavatelům.
O tomto odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak v podstatě uvedl, že těžiště námitek stěžovatele, který objektivní stránku svého jednání v zásadě nepopírá, spočívá v tvrzení, že předmětné finanční prostředky, které mu poskytla poškozená organizace, nebyly nijak účelově vázány mimo 4,000.000,- Kč, jak je uvedeno v čl. X. smlouvy ze dne 4. 7. 1995, které stěžovatel použil v souladu s dohodnutým účelem, a tedy ostatní finanční prostředky mohl použít volně v rámci svých podnikatelských aktivit, přičemž v průběhu dalšího podnikání s předmětnými finančními prostředky se dostal nezaviněně do platební neschopnosti vinou firmy E. Vrchní soud konstatoval, že přesně vymezená účelovost záloh na nákup krmné kukuřice, které byly poskytnuty firmě stěžovatele ze ZZN L., nevyplývá jen z tvrzení zástupců poškozené organizace Ing. L. B. a Ing. J. V., jak stěžovatel namítal, ale je podepřena též listinnými důkazy - smlouvou mezi poškozenou organizací a firmou stěžovatele ze dne 4. 7. 1995, smlouvou mezi poškozenou firmou a Správou státních hmotných rezerv ze dne 29. 8. 1995, jakož i dalšími listinnými materiály zúčastněných organizací, které se váží k předmětnému kontraktu a které jsou založeny ve spise. Výše uvedené důkazní materiály, spolu se skutečností, že stěžovatel nedovedl v průběhu celého řízení vysvětlit, proč mu byly poškozenou firmou poukázány vysoké finanční částky, když ne jako záloha na nákup kukuřice pro Správu státních hmotných rezerv, tvoří podle vrchního soudu logický ucelený důkazní řetězec svědčící o účelové vázanosti předmětných finančních prostředků poskytnutých ze strany poškozené organizace firmě stěžovatele. Způsob, jakým stěžovatel naložil s finančními prostředky, které mu svěřila poškozená organizace na nákup kukuřice a nikoliv k volné dispozici, skutečnost, že stěžovatel svěřené finanční prostředky použil k burzovní spekulaci, tedy značně rizikové operaci, svědčí o tom, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že o takto použité prostředky může přijít a nebude je moci vrátit ZZN L., což se také fakticky stalo. Na tom nemůže změnit nic ani chování zprostředkující organizace E., když navíc stěžovatel dle vlastního vyjádření přistupoval na různá falza a antidatované doklady a z časové posloupnosti kroků stěžovatele a jejich charakteru v dané věci lze vysledovat plánovaný záměr, nikoliv nahodilý tok událostí nezávislých na vůli obžalovaného. Vrchní soud proto neměl o skutkových zjištěních soudu I. stupně pochybnosti a rozsah dokazování před tímto soudem provedeným považoval za dostatečný z pohledu nezbytného pro objasnění věci.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento v podstatě uvádí, že od samého počátku trestního řízení nepopíral, že finanční prostředky obdržel, nikdy však neměl v úmyslu si peníze ponechat pro svou potřebu. Vycházel z obsahu kontraktu, který byl mezi ním a ZZN L. uzavřen, a v němž zcela jednoznačně bylo stanoveno, v jakém rozsahu musí prostředky účelově použít, přitom podle něj se jednalo pouze o částku 4,000.000,- Kč. Žádné ustanovení uzavřené smlouvy mu nebránilo v tom, aby finanční prostředky využil průběžně v rámci svého podnikání, neboť v době uzavření smlouvy byl reálný předpoklad, že z hlediska objektivní skutečnosti - dovozní, resp. vývozní licence - bude možno předmět smlouvy postupně naplnit. Od samého počátku také tvrdil, že statutární zástupce poškozeného věděl o tom, že peníze budou rovněž použity tak, aby byly zhodnoceny, při zachování jeho povinnosti tyto prostředky vrátit. Poukazoval také na to, že mezi ním a poškozeným šlo o opakovanou praxi, jakož i na to, že vyvíjel maximální úsilí k tomu, aby peníze vrátil. Dále v ústavní stížnosti poukazuje na předchozí zrušovací usnesení vrchního soudu, v němž tento soud tehdy vytýkal prvému rozhodnutí krajského soudu nedostatečné hodnocení kroků statutárního zástupce poškozeného, z jehož postoje dovozoval důvodné pochybnosti o jeho objektivitě. Krajský soud v Praze pak napadeným rozhodnutím rozhodl opětovně tak, že stěžovatel je zažalovaným skutkem vinen, a rozhodl tak podle stěžovatele v rozporu s principem in dubio pro reo i s obsahem smlouvy, která byla koncipována poškozeným, a to přesto, že jak stěžovatel tvrdí, nešlo mezi ním a poškozeným o výjimečnou finanční operaci, a přestože svědek ing. B. zcela zřejmě nevypovídal pravdu, a s tím, že výklad písemného kontraktu byl proveden pouze v duchu vznesené obžaloby a nikoliv v kontextu smluvních ujednání a obchodních zvyklostí. Poukazuje také na podle něj paradoxní výpověď svědka B., který, pokud byl dotazován, jakým způsobem se ZZN L. vypořádává s ostatními dlužníky, kteří nejsou schopni plnit dodávky, a kteří peníze, jež jim byly poskytnuty, použili pro potřeby svého podnikání, vypověděl, že v těchto případech se věc řeší vymáháním peněz na těchto dodavatelích. Další skutečností, podle něj podporující jeho obhajobu, je výpověď tohoto svědka, pokud tento hovořil o tom, že porušením smlouvy by nebylo, pokud by stěžovatel peníze uložil např. na termínovaném vkladu. Uvádí dále, že ve víře, že vrchní soud v souladu s obsahem svého předchozího zrušujícího usnesení se věcí bude zabývat i z hlediska obchodních zvyklostí a z hlediska obsahu písemné smlouvy, podal odvolání, v němž opakovaně poukazoval na předchozí obchodní případy s poškozeným. Poukaz na to, že hmotnou podmínkou trestného činu zpronevěry je skutečnost, že pachatel si přisvojí cizí jemu svěřenou věc s úmyslem tuto již nevrátit, a v jeho případě nic takového nebylo prokázáno, nebyl vzat do úvahy ani jedním soudem. Vrchní soud jeho odvolání zamítl, a to přesto, že nebyl respektován jeho právní názor, vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení, a přestože žádný z nově provedených důkazů nepotvrdil, že by se stěžovatel choval v rozporu s obchodními pravidly a předchozí praxí s poškozeným. V tomto závěru pak stěžovatel spatřuje vedle porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být nikdo zbaven osobní svobody jen proto, že nemůže dostát svým smluvním závazkům.
Jako důvody pro zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 8 T 49/97, kterým byla zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu, pak stěžovatel v podstatě uvádí, že jeho manželka i on sám získali další důkazy, které podle něj podporují jeho obhajobu, a z toho důvodu on i jeho manželka podali návrh na obnovu řízení. Po podání návrhu na obnovu pak stěžovatel požádal o odklad výkonu trestu, Krajský soud v Praze však shora označeným usnesením jeho žádost zamítl, přičemž jako důvod uvedl, že předložené důkazy se netýkají skutku, pro který byl uznán vinným, pouze prý dokladují "soudem dříve zpochybněnou spolupráci mezi jím a statutárními orgány ZZN L.". Usnesení je navíc koncipováno tak, jako by se stěžovatel vyhýbal samotnému trestu a v této souvislosti stěžovatel uvádí, že mu není známo, kde soud převzal tvrzení o tom, že se zdržoval mimo republiku, když on sám nikde nebyl a dokonce si sám vyzvedl u soudu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2000. Z usnesení je zřejmé, jakým způsobem hodlá krajský soud o návrhu na povolení obnovy rozhodnout - prejudikce rozhodnutí je z textu zřejmá, a to aniž by byl proveden jakýkoliv úkon v této věci. I v tomto postupu proto spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje zrušení i tohoto usnesení.
Vrchní soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, jako účastník tohoto řízení, v podstatě uvádí, že věcné námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby, přičemž v řízení před soudem nalézacím i odvolacím byly spolehlivě vyvráceny, takže v podrobnostech tento soud odkazuje na odůvodnění obou rozhodnutí. Údajné nerespektování právního názoru, vyjádřeného v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, v průběhu dalšího řízení není stěžovatelem nikterak konkretizováno a prostým porovnáním citovaného rozhodnutí s následně vydanými meritorními rozhodnutími lze zjistit, že tato si neodporují. Vrchní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 49/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že dle č. 90 Ústavy ČR je jen soud, který je součástí obecných soudů, zmocněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Hodnotí důkazy podle svého uvážení, a to v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je projevem nezávislosti soudu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky stanovené v §125 trestního řádu, a v rozhodnutí je uvedeno, o které důkazy jsou skutková zjištění opřena a jaké úvahy k hodnocení důkazů vedly, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení znovu "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezu a usnesení ÚS, sv. 1 č. 5, vydání I., Praha, C.H.Beck 1994). Ústavní soud se nezbývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručených práv. Správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavně procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě však taková situace nenastala.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu, který pak následně rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu i jednotlivě v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku zákonem stanoveným postupem a rovněž stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto zákonné požadavky byly Ústavním soudem v napadených rozhodnutích nalezeny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, podporující jeho obhajobu tak, jak ji uplatňoval v rámci celého trestního řízení. Tato vycházela v zásadě z tvrzení, že finanční prostředky, poskytnuté mu poškozeným, byly účelově vázány pouze do výše 4,000.000,- Kč a v této souvislosti se dovolává dřívějších obchodních praktik s poškozeným. Na tomto svém tvrzení s důrazem na to, že se jednalo o vztah obchodně právní, pak staví svůj závěr o tom, že pokud ostatní finanční prostředky, poškozeným mu poskytnuté nad uvedenou částku, použil v rámci svého podnikání (konkrétně k nákupu cenných papírů), nemohlo jít o přisvojení si "cizí věci" ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona. Posouzení otázky, do jaké výše byly poskytnuté finanční prostředky účelově vázány, bylo tak v daném trestním řízení rozhodující. Závěru obecných soudů o tom, že k nákupu kukuřice byly účelově vázány všechny poskytnuté zálohy, však nelze ani podle názoru Ústavního soudu ničeho vytknout. Tento závěr nelze hodnotit jako závěr neodpovídající skutkovým zjištěním tak, jak jsou z obsahu spisu patrna, přitom pouze závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, by mohly podle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatnit jeho zásah. I když Ústavní soud považuje jednání svědka Ing. B., ředitele poškozeného, jako krajně nezodpovědné, když on sám finanční prostředky, které byly ZZN svěřeny Správou státních rezerv (tedy ústředním orgánem státu) a byly přísně účelově vázány k nákupu obilovin, poskytl stěžovateli, aniž jejich poskytnutí ve výši nad 4 miliony Kč řádně a včas písemně doložil (kdy v řízení sám připustil antidatování dokladů těchto záloh se týkajících), a v podstatě následné jednání stěžovatele umožňující, nelze přehlížet fakt plynoucí z listinných důkazů, totiž fakt, že základem jednání obou těchto obchodních partnerů byla písemná smlouva uzavřená dne 4. 7. 1995. Tato smlouva byla sice označena jako smlouva kupní, nicméně, jak je patrno z jejího textu, předmětem této smlouvy výslovně zde označeným byly dodávky obilovin do státních hmotných rezerv. Stejně tak z písemného dodatku smlouvy, jimiž byla měněna celková hodnota plnění kontraktu, termín plnění i výše dále poskytovaných záloh, který byl sice antidatován, nicméně, jak plyne z provedeného dokazování, odpovídal předcházejícím ústním dohodám mezi oběma stranami, je jednoznačně patrno, že další zálohy byly poskytovány v souvislosti s nákupem obilovin do státních hmotných rezerv. Je sice pravda, že v původní smlouvě ze dne 4. 7. 1995 v jejím čl. X - a na jeho textu zřejmě stěžovatel svou obhajobu staví - týkajícím se podmínek poskytování záloh, je uvedena jako částka účelově vázána na nákup obilovin částka pouze 4,000.000,- Kč, k tomuto číselnému vyjádření však došlo z toho důvodu, že ke dni uzavření této smlouvy byla poskytnuta záloha právě a pouze v uvedené výši. Ze samotného předmětu této smlouvy výslovně v něm uvedeného - dodávky obilovin do státních hmotných rezerv - přímo navazující na smlouvu uzavřenou ZZN se Správou státních hmotných rezerv, v níž byly prostředky jednoznačně účelově vázány, muselo být stěžovateli zřejmé, že i zálohy poskytnuté ze ZZN nad 4 miliony Kč nemohly být než účelově vázány právě na tento nákup. Na tomto závěru podle Ústavního soudu nemohou změnit nic ani dřívější obchodní praktiky obou partnerů, ani samotné jednání statutárního zástupce poškozeného, případně jeho vědomost o stěžovatelově další transakci, neboť ani on sám nebyl oprávněn finanční prostředky, poskytnuté Správnou státních hmotných rezerv, použít jinak než ke stanovenému účelu. Závěru obecných soudů o účelové vázanosti všech poskytnutých záloh tak nelze ničeho vytknout, a z toho důvodu ani navazujícím závěrům o vině stěžovatele trestným činem zpronevěry. S ohledem na všechny okolnosti případu, jež vyšly v řízení najevo, lze sice uvěřit stěžovateli v tom, že nejednal v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], nicméně proti zdůvodnění úmyslu nepřímého [§4 písm. b) tr. zák.], tak jak je vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, lze stěží co namítat. Ústavní soud tak v poměru k těmto rozhodnutím obecných soudů neshledal porušení ústavně zaručených práv, a to ani těch, která jsou zaručena čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel není trestán za neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale za jednání, které naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak nebylo shledáno ani v poměru k usnesení, jímž byl zamítnut návrh na odložení výkonu trestu, když z jeho odůvodnění je patrno, že soud v daném případě neshledal důležitý důvod opodstatňující odložení trestu (§322 tr. ř.), a pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že z textu odůvodnění soudního rozhodnutí je zřejmá prejudikce rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení, k tomu je třeba uvést, že názor soudu, v rozhodnutí o návrhu na odklad výkonu trestu vyjádřený, není pro soud, rozhodující o návrhu na obnovu řízení, závazný.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu