ECLI:CZ:US:2002:4.US.699.01
sp. zn. IV. ÚS 699/01
Usnesení
IV. ÚS 699/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti města K., právně zastoupeného JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 572/2001, ze dne 27. 9. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Tímto usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele - v řízení před obecnými soudy žalobce, směřující proti usnesení soudu I. stupně - Okresního soudu v Klatovech, který usnesením, čj. 6 C 242/96-154, ze dne 10. 5. 2001, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele proti žalovanému T., o odstranění staveb a vyklizení nemovitostí, vyloučil protinávrh žalovaného na určení, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v rozhodnutí označených, k samostatnému řízení. Zároveň u téhož jednání dalším usnesením, v reakci na zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o odstranění staveb a vyklizení nemovitosti stěžovatelem dne 11. 9. 2000, a poté, co soud nesouhlas žalovaného s tímto zpětvzetím posoudil jako neopodstatněný vážnými důvody (§96 odst. 3 o.s.ř.), řízení o návrhu stěžovatele zastavil. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně, o vyloučení vzájemného návrhu žalovaného na určení vlastnictví k pozemkům, odmítl jako nepřípustný s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s tím, že odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, neboť mezi tento typ usnesení patří i rozhodnutí soudu, vydávaná podle ustanovení §112 odst. 2 o.s.ř. Jak uvedl v důvodech svého odmítavého rozhodnutí odvolací soud, o takový případ šlo i v projednávané věci, když soud I. stupně dospěl k závěru, že ke společnému projednání se nehodí určovací protinávrh žalovaného, a v zájmu hospodárnosti jej vyloučil k samostatnému projednání, když řízení o návrhu stěžovatele zároveň zastavil, a tudíž již v rámci tohoto řízení ani nebylo možno protinávrh žalovaného projednat.
Proti odmítavému usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu I. stupně je rozhodnutím upravujícím průběh řízení, tvrdí, že protinávrh byl zjevně pouhou ochranou proti žalobě stěžovatele, přitom nyní se fakticky zahajuje řízení nové, samostatné a podle jeho přesvědčení nadbytečné, jež je ve zjevném rozporu s ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a jež mohlo být bez dalšího vyřízeno bez průtahů meritorním rozhodnutím. Je toho názoru, že usnesením ryze procesního charakteru, proti němuž není odvolání přípustné, jsou typicky usnesení o nařízení jednání, o odročení jednání, o způsobu doručení, nařízení dotazování apod. V daném případě však jde nikoliv jen o rozhodovací proces pouze organizačně technického charakteru, tedy ryze procesní rozhodování, ale i o významné a podstatné rozhodování obsahové, a proto, s ohledem na právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno právo na podání odvolání vyloučit. V další části ústavní stížnosti pak rozvádí důvody, které podle něj svědčí zároveň o neexistenci naléhavého právního zájmu [§80 písm. c) o.s.ř.] žalovaného na určení vlastnictví.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení, jakož i obsahem usnesení Okresního soudu v Klatovech, čj. 6 C 242/96-956, ze dne 10. 5. 2001, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 573/2001, ze dne 27. 9. 2001 (obě založené ve spise zdejšího soudu, sp. zn. IV. ÚS 688/01), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Závěr odvolacího soudu v napadeném usnesení uvedený, o nepřípustnosti odvolání podle §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř., proti usnesení soudu I. stupně o vyloučení věci, resp. v daném případě vzájemné žaloby k samostatnému projednání, Ústavní soud zcela sdílí, neboť na vzájemnou žalobu ve smyslu ustanovení §97 odst. 3 o.s.ř. se přiměřeně použijí ustanovení o návrhu na zahájení řízení, tudíž i ustanovení §112 odst. 2 o.s.ř. Usnesení vydávaná soudem podle tohoto ustanovení jsou pak typicky rozhodnutími, jimiž se upravuje vedení řízení, neboť zůstávají zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, a nemohou tak být na újmu práv účastníků řízení. Ani v posuzovaném případě pak nemohlo dojít k porušení práv stěžovatele na soudní ochranu - jehož se dovolává - neboť obecné soudy neodmítají návrh na určení vlastnictví projednat, "pouze" jej vylučují k samostatnému projednání, nehledě k tomu, že nejde ani o návrh podaný stěžovatelem samým, nýbrž protistranou, jakož i k tomu, že obecný soud, který současně na základě procesního úkonu stěžovatele (zpětvzetí návrhu) řízení o jeho návrhu zastavil, nemohl ani konat jinak, než vzájemnou žalobu vyloučit k samostatnému řízení.
Argumenty stěžovatele, týkající se otázky naléhavého právního zájmu žalovaného na jím požadovaném určení, se pak již Ústavní soud vůbec zabývat nemohl, neboť by tak předjímal rozhodování obecného soudu v nadcházejícím řízení, kterážto role mu zjevně nepřísluší.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu