ECLI:CZ:US:2002:4.US.710.01
sp. zn. IV. ÚS 710/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní JUDr. K.T., proti rozhodnutí FŘ ze dne 23. 11. 2001, č.j. 5231/2001/FŘ 140 a výzvě F.ú. ze dne 26. 2. 2001, č.j. 32485/01/291960/2129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí FŘ ze dne 23. 11. 2001, č.j. 5231/2001/FŘ 140, kterým bylo podle §27 odst. 1 písm h) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ("daňový řád"), pravomocně zastaveno řízení ve věci reklamace podané stěžovatelkou proti výzvě k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí F.ú. ze dne 26. 2. 2001, č.j. 32485/01/291960/2129. Současně navrhla zrušit i tuto výzvu a dále nařídit F.ú., aby zastavil řízení ve věci daně z převodu nemovitostí.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím FŘ, proti němuž nelze podat řádný opravný prostředek ani správní žalobu, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť je toho názoru, že výzvou správního orgánu jí byla uložena povinnost, která nemá oporu v zákoně, tj. povinnost zaplatit daň.
Ústavní soud po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.
I když proti napadenému rozhodnutí FŘ není přípustný řádný opravný prostředek, z výše cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že výzva k podání daňového přiznání dle §40 odst. 1 daňového řádu, ani pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení ve věci reklamace proti postupu správce daně takového zásahu sama o sobě schopná nejsou. V daném případě stěžovatelka bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně ústavní stížností na Ústavní soud budou-li k tomu ústavněprávní důvody. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by požadoval odstranění vady podání spočívající v nedostatku právního zastoupení stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj