ECLI:CZ:US:2002:4.US.719.01
sp. zn. IV. ÚS 719/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.V., zastoupeného JUDr. F.Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, č.j. 17 Co 163/2000-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 12. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, č.j. 17 Co 163/2000-33, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 11. 1999, č.j. 10 C 39/99-18. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované A., náhrady mzdy (§61 a násl. z.p.) ve výši 115.062,- Kč, z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele. Žaloba byla zamítnuta zejména z toho důvodu, že jak bylo v řízení zjištěno, stěžovatel ve stanovené lhůtě neuplatnil u soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Stěžovatel uvedl, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 napadl dovoláním, které bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 21 Cdo 184/2001-46. Stěžovatel je toho názoru, že pokud dovolání bylo podáno dne 9. 8. 2000, bylo učiněno v době, kdy ještě neplatila novela o.s.ř., účinná od 1. 1. 2001 a tedy bylo přípustné podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Stěžovatel dále tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky. Konstatoval obsah žalobních bodů a obecným soudům vytkl, že jeho žalobu měly posuzovat jako žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, a že jej předseda senátu měl podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat k opravě nebo doplnění podání.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona). Pokud v daném případě stěžovatel ústavní stížností napadl jen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 a nikoliv též usnesení dovolacího soudu ze dne 9. 8. 2000, jedná se o návrh podaný zjevně opožděně. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy). Za této situace by mohl stěžovatel ve stanovené lhůtě napadnout pouze usnesení dovolacího soudu. Toto usnesení však dle názoru Ústavního soudu zcela obstojí, neboť stěžovatelem podané dovolání bylo evidentně nepřípustné (viz §238 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000). Stěžovatel se mýlí pokud se domnívá, že jím podané dovolání bylo přípustné dle §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000. Cit. ustanovení obsahuje důvody, pro které lze dovolání podat, nikoliv však podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj