ECLI:CZ:US:2002:4.US.724.01
sp. zn. IV. ÚS 724/01
Usnesení
IV. ÚS 724/01
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené JUDr. T.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, čj. 29 Co 329/2001 - 233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že postupem krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvádí, že se domáhala zaplacení částky 223.996,80 Kč s příslušenstvím, přičemž nárok na tuto částku opírala o soubor smluv, které uzavřela s A., (dále jen "vedlejší účastník"), zejména ze smlouvy o pronájmu dopravního prostředku ze dne 9. 2. 1996, jejímž předmětem byl pronájem osobního automobilu BMW, a dále ze smlouvy o vzájemné spolupráci, jejíž návrh byl stěžovatelce doručen dne 31. 7. 1996 a o níž se domnívá, že nevznikla platně. V rámci smlouvy o vzájemné spolupráci měla být uzavřena dohoda o kompenzaci dlužného nájmu za předmětné motorové vozidlo ve výši 223.996,80 Kč.
Soud prvního stupně stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětné vozidlo bylo v majetku P., a leasingovou smlouvou ze dne 3. 10. 1995 bylo předáno do užívání nájemci B. Součástí zmíněné leasingové smlouvy byly obchodní podmínky, dle kterých podnájem či jiné přenechání předmětu nájmu podléhá písemnému schválení pronajímatele. Pokud tedy nájemce B., smlouvou ze dne 9. 2. 1996 jako pronajímatel přenechal vozidlo stěžovatelce, nebyl k takovému jednání oprávněn a na základě toho ani stěžovatelka nebyla oprávněna přenechat vozidlo do nájmu vedlejšímu účastníkovi.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem podle názoru stěžovatelky nepřípustně ze zcela jiných důvodů, než uváděl soud prvního stupně. Odvolací soud, stejně jako soud nalézací, potvrdil názor, že soubor leasingových a nájemních smluv je neplatný. Neoprávněnost nároku stěžovatelky však zdůvodnil existencí platné smlouvy o vzájemné spolupráci, jejíž návrh obdržela od vedlejšího účastníka dne 31. 7. 1997, a dovodil zánik oprávnění stěžovatelky z této smlouvy na základě skutečnosti, že včas nedodala vedlejšímu účastníkovi podklady nutné k naplnění jeho závazků ze smlouvy vyplývajících. Platností této smlouvy se nalézací soud vůbec nezabýval.
Stěžovatelka považuje skutečnost, že odvolací soud provedl právní kvalifikaci smlouvy o vzájemné spolupráci, aniž by sám provedl dokazovaní stran této smlouvy, za porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud v podstatě judikoval, že právo na plnění za závazkové smlouvy zanikne, pokud jedna ze stran své plnění nedodá ve sjednaném termínu. Vedlejší účastník tvrdí, že stěžovatelka předložila požadované podklady pro otisknutí reklamy o několik dní později a odvolací soud na základě této skutečnosti uzavřel, že díky tomuto zpoždění pohledávka stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku zanikla. S tímto názorem neměla stěžovatelka možnost polemizovat ani jej vyvrátit, neboť jí byl doručen až v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 8 C 4/98, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 2. 2001, čj. 8 C 4/98 - 205, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 223.996,80 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, čj. 29 Co 329/2001 - 233, bylo citované rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi potvrzeno. Následné stěžovatelčino dovolání bylo dne 28. 8. 2002 odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, čj. 29 Odo 272/2002 - 265.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle názoru Ústavního soudu je ústřední otázkou projednávané věci platnost smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené dne 31. 7. 1996 stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (dále jen "smlouva o vzájemné spolupráci"), kterou stěžovatelka popírá a dále vliv této smlouvy na existenci a právní režim závazku vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce. Otázkou platnosti nájemních a leasingových smluv mezi B., stěžovatelkou a vedlejším účastníkem se Ústavní soud dále nezabýval, neboť ji vzhledem ke správným závěrům odvolacího soudu týkajících se smlouvy o vzájemné spolupráci považuje za irelevantní.
Smlouvu o vzájemné spolupráci mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem sice nalézací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, v odůvodnění svého konečného rozhodnutí nehodnotil, ke způsobu jejího uzavření bylo však před nalézacím soudem vedeno dokazování a byli slyšeni svědkové i účastníci - viz. jednání u Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 9. 1998 (č.l. 55-58) a jednání téhož soudu ze dne 14. 10. 1998 (č.l. 72-73). Stěžovatelka se na těchto jednáních k této problematice měla možnost vyjádřit, což se také stalo. Vyjádřila se k ní i ve svém závěrečném návrhu ze dne 9. 10. 1998 (č.l. 68-71) a ve svém odvolání ze dne 20. 10. 1998 proti následně odvolacím soudem zrušenému rozsudku nalézacího soudu (č.l. 84-86), v jehož odůvodnění se nalézací soud otázkou platnosti uvedené smlouvy rovněž zabýval (č.l. 79-83). Smlouva o vzájemné spolupráci byla rovněž konstatována jako důkaz na jednání před odvolacím soudem dne 12. 9. 2001 (č.l. 230-231). Tvrzení stěžovatelky, že se k otázce platnosti této smlouvy nemohla vyjádřit, se tedy nezakládá na pravdě.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud svůj závěr týkající se uzavření a platnosti smlouvy o vzájemné spolupráci v ústavní stížností napadeném rozhodnutí na základě provedených důkazů dostatečně přesvědčivě odůvodnil, a nelze proto souhlasit s jeho zpochybňováním. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují předpoklady dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud by v takovém případě mohl zasáhnout pouze tehdy, jestliže by došel k závěru, že zde existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. O tento případ však v projednávané věci nejde.
Ze smlouvy o vzájemné spolupráci dále jednoznačně vyplývá, že tato smlouva v otázce závazku vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nahrazuje veškerá předchozí ujednání. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že včasným neposkytnutím součinnosti pro naplnění této smlouvy, tedy neposkytnutí podkladů k inzerci, stěžovatelka znemožnila plnění ze strany vedlejšího účastníka, a jeho závazek tak zanikl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu