ECLI:CZ:US:2002:4.US.732.01
sp. zn. IV. ÚS 732/01
Usnesení
IV. ÚS 732/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti T.K., zastoupeného JUDr. M.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 202/2001-17, ze dne 1. 10. 2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo zastaveno řízení, ve kterém se domáhal ve správním soudnictví přezkoumání správního rozhodnutí.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, jeho návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu jeho bývalé manželky M.K., M.ú. rozhodnutím čj. 1450/01-r, ze dne 17. 4. 2001, nevyhověl a podané odvolání O.Ú. rozhodnutím čj. RVV/13/01/Če, ze dne 29. 5. 2001, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel se proto obrátil se svým žalobním návrhem na přezkoumání rozhodnutí obou správních orgánů na Krajský soud v Brně, který však svým usnesením, čj. 29 Ca 202/2001-17, ze dne 1. 10. 2001, řízení zastavil s odůvodněním, že jde o správní rozhodnutí, které není způsobilé vyvolat změnu stěžovatelova právního postavení, neboť jde ve své podstatě toliko o evidenční úkon správního orgánu učiněný formou rozhodnutí, a proto tento typ rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu, což krajský soud dovodil z ustanovení §244 odst. 1 a §247 odst. 1 o.s.ř. Smyslem úředního postupu podle §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel pak je podle názoru krajského soudu pouze uvedení do souladu faktického stavu se stavem evidenčním a tento svůj názor krajský soud zdůvodňuje i ustanovením §10 odst. 2 citovaného zákona, který stanoví, že z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu, resp. k vymezené části objektu - bytu ani k vlastníkovi nemovitosti. Stěžovatel s těmito závěry správního soudu nesouhlasí a uvádí příkladmo některá práva a povinnosti, která se zrušením místa trvalého pobytu zakládají nebo ruší na straně jeho a jeho bývalé manželky. Nejde tedy podle stěžovatelova názoru o správní rozhodnutí, která nepodléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, a obecný soud mu tedy neposkytl soudní ochranu v souladu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 202/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně nejprve upozorňuje na skutečnost, že v řízení dle části páté občanského soudního řádu je pojmově vyloučena možnost domáhat se soudní žalobou ochrany práv třetí osoby; tím méně pak je možné učinit tak v řízení před Ústavním soudem, a proto se k této části nebude krajský soud vyjadřovat. Namítá-li dále stěžovatel, že rozhodnutím vydaným ve smyslu §12 zákona o evidenci obyvatel mohou být dotčena jeho práva blíže uvedená v odstavci druhém čtvrté strany ústavní stížnosti, pak soudu především není existence takových subjektivních práv fyzické osoby známa a tato uvedená "práva" ve skutečnosti žádnými subjektivními práva nejsou, neboť je žádný zákon (tím méně pak předpisy práva ústavního) nezakládají. Jde tedy ve skutečnosti spíše o subjektivní představy stěžovatele, které však nemohou požívati právní ochrany, a tedy ani ochrany soudní. Ke sporné interpretaci povahy rozhodnutí vydaného podle §12 zákona č. 133/2000 Sb., pak krajský soud uvádí, že úprava institutu trvalého pobytu je z hlediska evidence upravena v části první hlavě II citovaného zákona, označené jako "Trvalý pobyt obyvatel". Jak vyplývá z ustanovení §1 citovaného zákona, jeho účelem je výkon státní správy na úseku evidence obyvatel a místo a doba trvalého pobytu jsou jen jedním z údajů informačního systému evidence obyvatel, jak vyplývá z dikce ustanovení §3 odst. 2 písm. g), h) tohoto zákona. Rozhodování o zrušení údaje o místu trvalého pobytu tak je jen úředním postupem směřujícím k odstranění faktické nesprávnosti, tedy nesouladu mezi stavem právním (tj. evidenčním) a stavem faktickým, jak na to již bylo poukazováno v napadeném usnesení soudu. Tímto rozhodnutím tedy není rozhodováno o právech a povinnostech jakékoliv osoby. Zákon tuto skutečnost explicitně uvádí v §10 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., a to v souvislosti s přihlášením občana k trvalému pobytu. Tvrzení stěžovatele, že tyto důsledky nelze vztahovat i na rozhodnutí vydané podle §12 tohoto zákona je pak zcela účelové, neboť nezakládá-li přihlášení pobytu žádné důsledky ve vztahu k nemovitosti či jejímu vlastníkovi, musí tomu být, z logiky věci, stejně i u úkonů stejné povahy, avšak opačné polarity. Krajský soud tedy, jak je patrno z výše uvedených skutečností, neodepřel stěžovateli právo na soudní ochranu garantovanou mu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a proto Krajský soud navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že rozhodnutími správních orgánů byl zkrácen na svých právech, kdy správní soud neposkytl těmto jeho právům soudní ochranu, když řízení o jeho žalobním návrhu zastavil. Stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto směru příkladmo uvádí, kterých práv by se ve vztahu k němu a ve vztahu k jeho bývalé manželce mohlo nevyhovění jeho návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu dotknout, z čehož dovozuje, že zrušení záznamu o trvalém pobytu je rozhodnutím orgánu veřejné správy, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob a správní soud se tedy měl jeho podanou žalobou věcně zabývat. Vyslovuje současně nesouhlas se závěry, které soud vyvodil z výkladu ustanovení §10 odst. 2 a §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.
K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud předně poznamenává, že v samotném žalobním návrhu podaném u Krajského soudu v Brně stěžovatel uvedl pouze v obecné rovině, že byl správními rozhodnutí zkrácen na svých právech, aniž však specifikoval, kterých jeho subjektivních práv se toto zkrácení mělo týkat (č.l. 2-3). Se závěry správního soudu, že výsledek rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu nemůže představovat pro kteroukoliv osobu zásah do jejích práv, neboť tímto rozhodnutím se na právním postavení dotčeného subjektu ničeho nemění, lze zcela souhlasit, nehledě k tomu, že pokud dále stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svého stanoviska argumentuje i možným dotčením práv jeho bývalé manželky, pak by správnímu soudu nenáleželo se jimi v daném řízení zabývat, neboť by šlo o práva třetí osoby, jejíž vlastní právo není předmětem řízení. Tvrzením o neposkytnutí soudní ochrany těmto právům se proto nemohl zabývat ani Ústavní soud.
Vedením evidence místa trvalého pobytu se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení, sp. zn. Pl ÚS 22/94 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, str. 267-271). Právní úprava této správní agendy byla tehdy stanovena zákonem č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, jehož účinnost skončila 30. 6. 2000. Rovněž později přijatý zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel je především předpisem evidenčního charakteru z oblasti práva veřejného, který stanovuje vedení informačního systému evidence obyvatel, zahrnujícího mezi jinými údaji i údaj o místu trvalého pobytu. I když je evidence místa trvalého pobytu v mnoha případech provázána s jinými právními vztahy, upravenými řadou dalších právních předpisů, vychází se při posuzování místa trvalého pobytu vždy z faktického stavu a zápis údaje o místě trvalého pobytu (a návazně učiněný záznam v občanském průkazu) může být sice jedním z důkazů, může však také být v konkrétním řízení zpochybněn i vyvrácen. Samotný údaj vedený ohlašovnou o místu trvalého pobytu tak není důkazem toho, že dotyčná osoba skutečně v označeném místě trvalý pobyt má. Pokud nevzniknou pochybnosti, vychází se z toho, že občan při plnění ohlašovací povinnosti (přihlášení se, ohlášení změny) uvedl pravdivé skutečnosti. Trvalý pobyt je tedy faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen. Ustanovení §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel v tomto smyslu výslovně stanovuje, že z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu trvalého pobytu ani k vlastníkovi nemovitosti. Pro vedení evidenci místa trvalého pobytu pak zákon č. 133/2000 Sb. stanoví řadu náležitostí a povinností pro občany i správní orgány. V řízení o přihlášení a zavedení údaje o místu trvalého pobytu však nejde o rozhodování o právech a povinnostech a rovněž zrušení údaje o místu trvalého pobytu ohlašovnou není rozhodnutím, které by podléhalo přezkumu správním soudem (viz k tomu výše citované rozhodnutí Ústavního soudu). Krajský soud tedy v dané věci nepochybil, když shledal, že daný typ správního rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv z titulu namítaného porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnut jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu