ECLI:CZ:US:2002:4.US.735.01
sp. zn. IV. ÚS 735/01
Usnesení
IV. ÚS 735/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.G., zastoupeného JUDr. Z.Č., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. září 2000, čj. 11 C 524/99-27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, čj. 12 Co 71/2001-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2001 a souběžně téhož dne jemu faxovým podáním zaslaným, domáhal se stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci rozhodující orgány veřejné moci jimi měly rovněž podle názoru stěžovatele porušit ústavní imperativ vyjádřený v čl. 90 Ústavy ČR.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (sp. zn. 11 C 524/99) Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. září 2000, čj. 11 C 524/99-27, byla stěžovateli coby žalovanému v řízení před obecnými soudy uložena povinnosti vyklidit a vyklizený do 15 dnů od právní moci rozsudku odevzdat (blíže označený a popsaný) byt; dále pak nahradit (žalobcům) náklady řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2001, čj. 12 Co 71/2001-50, citované rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a rovněž zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Posléze podané dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 27. září 2001, čj. 28 Cdo 1573/2001-66, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ve smyslu v úvahu přicházejících ustanovení o.s.ř.
Uvedená rozhodnutí soudu I. a II. stupně napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, ve které - po zevrubné rekapitulaci řízení před obecnými soudy a nesouhlasné věcné argumentaci upínající se k rozhodovacím důvodům, na nichž byla citovaná rozhodnutí založena - poukázal na porušení svých shora označených ústavně zaručených základních práv. Současně konstatoval, že s ohledem na citované (a projednávanou ústavní stížností nenapadené) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 22. 10. 2001, byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů stanovené zákonem.
S naposled řečeným závěrem stěžovatele, jak z intencí zákona a stejně tak (především) i obecně přístupné judikatury Ústavního soudu vyplývá, se nelze ztotožnit, a to z následujících důvodů. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle §72 odst. 2 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Přitom usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93). Za tohoto stavu věci je zřejmé, že od doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, čj. 12 Co 71/2001-50, byl (tehdejšímu) právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 18. 4. 2001 (č.l. 53 spisu o.s.) a od tohoto dne tak začala plynout i lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Tu však stěžovatel podal k poštovní přepravě (a rovněž faxovým podáním) až dne 21. 12. 2001, tedy po marném uplynutí zmíněné lhůty (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 22/93).
S ohledem na takto vyložené důvody byl nucen Ústavní soud ústavní stížnost pro opožděnost odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
soudce zpravodaj
Za správnost: Jarmila Hájková