Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.07.2002, sp. zn. IV. ÚS 739/01 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 96/27 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.739.01

sp. zn. IV. ÚS 739/01 Nález Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě o ústavní stížnosti M. Z., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2000, čj. FŘ-4210/14/00, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, čj. 28 Ca 282/2000-22, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, 3) Finančního úřadu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, čj. 28 Ca 282/2000-22, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2000, čj. FŘ-4210/14/00, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti směřující proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými byl vyměřen notářský poplatek z dědictví a zamítnuta žaloba podaná podle hlavy druhé části páté o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její práva ústavně zaručená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvádí, že přestože se podle protokolu o předběžném šetření tehdejší státní notářství dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku, totiž o úmrtí M. B., nejpozději dne 17. 9. 1992, Finanční úřad pro Prahu 4 jí ústavní stížností napadeným rozhodnutím vyměřil notářský poplatek z dědictví, aniž by respektoval, že tříletá preklusivní lhůta již vypršela. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem orgánů veřejné moci, že tato lhůta se počítá až ode dne, kdy byl Finančnímu úřadu pro Prahu 4 doručen příslušný dědický spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 D 2166/92, tj. až ode dne 15. 9. 1997, a v této souvislosti odkazuje na přechodná a závěrečná ustanovení zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon o trojdani"), která upravují podmínky pro postup podle dosavadních předpisů po nabytí účinnosti tohoto zákona. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Městskému soudu v Praze, že odmítl provést jí navržený důkaz dědickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 a že toto odmítnutí řádně neodůvodnil. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu zrušil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 4. 2002 uvedl, že dle jeho názoru k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť platební výměr byl vydán na podkladě zákona ČNR č. 146/1984 Sb., o notářských poplatcích, a soud v napadeném rozsudku dostatečně vyložil, na základě jakých skutečností a v jakých souvislostech s učiněnými legislativními změnami týkajícími se kompetencí státních notářství a finančních úřadů shledal existenci podmínky (zachování lhůty) pro vyměření notářských poplatků. Městský soud v Praze zastává stanovisko, že právní změna v kompetencích orgánů povolaných zákonem k řízení o vyměření notářských poplatků z dědictví znamená, že lhůta pro vyměření poplatku se nezbytně musí odvíjet od skutečností, o nichž se dozví ten státní orgán, který je zákonem povolán k vyměření poplatku (finanční úřad), a nikoliv ten státní orgán, jehož pravomoc v tomto směru zanikla. Je třeba rozlišovat skutečnosti podstatné pro vedení řízení o dědictví a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářského poplatku z dědictví. Pro řízení o vyměření notářského poplatku z dědictví bylo rozhodující zjištění, kdy došlo k úmrtí zůstavitele, vydání rozhodnutí o majetku v dědictví a o tom, kdo je nabyvatelem dědictví, a dále také skutečnost, kdy se příslušný orgán o vyměření majetku dověděl. Tyto skutečnosti byly ze správního spisu zřejmé, žalobou nebyly napadány, a proto nebylo zapotřebí, aby soud vedl dokazování celým dědickým spisem, když nadto pro tento postup neměl oporu v zákoně. Městský soud v Praze ve svém vyjádření rovněž popírá tvrzení, že odmítnutí provedení důkazu celým dědickým spisem neodůvodnil a s navrženými důkazy se nevypořádal a odkazuje na napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 692/98, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu a jímž byl tento orgán vázán. Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti, neboť stěžovatelka, pokud jde o běh lhůty k vyměření notářských poplatků z dědictví, nerozlišuje skutečnosti podstatné pro dědické řízení a skutečnosti podstatné pro řízení o vyměření notářských poplatků. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření ze dne 11. 3. 2002 uvedlo mimo jiné i to, že v rámci odvolacího řízení odvolací orgán zkoumal, zda námitka promlčení vyměření notářského poplatku z dědictví je oprávněná. Odvolací orgán vyšel z toho, že zákon o notářských poplatcích, který neobsahuje ustanovení o povinnosti poplatníka notářského poplatku z dědictví podat přiznání, jak je tomu u daně dědické, a že podkladem pro vyměření notářského poplatku z dědictví je pro finanční úřad stejnopis pravomocného usnesení o dědictví a celý dědický spis. Finanční úřad pro Prahu 4 se dověděl o skutečnosti, která byla v uvedené věci předmětem notářského poplatku, dne 15. 9. 1997 a ve lhůtě vyměřil notářský poplatek z dědictví, když napadený platební výměr byl řádně doručen dne 26. 4. 2000. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu navrhlo, aby s ohledem na tato zjištění byla ústavní stížnost zamítnuta. Finanční úřad pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 13. 3. 2002 odkázal na právní názor Městského soudu v Praze, vyjádřený v předchozím rozsudku, kterým byl správce daně vázán při svém dalším rozhodování. Po zániku státních notářství přešla rozhodovací činnost v oblasti notářských poplatků na finanční úřady. Hmotně právní část vyměřovacího řízení notářských poplatků byla upravena v ustanovení §24 zákona o trojdani, procesní část v ustanovení §102 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z těchto ustanovení vyplývá, že do 1. ledna 1993 se finanční úřad nemohl dozvědět o skutečnostech, které jsou předmětem poplatku, a tudíž nemohla začít běžet tříletá lhůta, po tomto datu se o těchto skutečnostech mohl dovědět pouze způsobem upraveným v ustanovení §21 zákona o správě daní a poplatků a §21 odst. 4 zákona o trojdani. Finanční úřad pro Prahu 4 ve vyjádření dále poukázal na to, že v daném případě po státním notářství vyměřovací řízení nedokončoval (§24 odst. 2 zákona o trojdani), neboť dědické řízení nebylo skončeno. Správce daně proto postupoval podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o trojdani, a dále §1, §21 a §102 zákona o správě daní a poplatků, jeho rozhodnutí vykazovalo všechny zákonné náležitosti, dědický spis byl poplatníkovi, případně jeho zástupci, k dispozici k nahlédnutí u správního orgánu. Postup stěžovatelky, jakož i její návrhy na doplnění dokazování, považuje správce daně za obstrukční s cílem zabránit vybrání notářského poplatku v objektivní prekluzivní lhůtě 10 let, která uplyne 31. 12. 2002. Orgány veřejné moci, jako účastníci řízení, stejně jako stěžovatelka, vyjádřily souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání. Ústavní soud si vyžádal dědický spis bývalého Státního notářství pro Prahu 4, sp. zn. 4 D 2166/92, ze kterého zjistil, že M. B. zemřel dne 15. 7. 1992 v Nemocnici Na Františku v Praze a že Státní notářství pro Prahu 4 se o jeho smrti dovědělo dne 21. 7. 1992. Rozhodnutím ze dne 29. 4. 1993, č.j. 4 D 2166/92-15, Nd 184/93, Obvodní soud pro Prahu 4 potvrdil M. J-ovou jako jedinou dědičku. Rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, pokyn k zaslání spisu příslušnému finančnímu úřadu však byl učiněn až po více než 4 letech, dne 24. 7. 1997. Dle doručenky byl dědický spis doručen Finančnímu úřadu pro Prahu 4 dne 15. 9. 1997. Ze spisu Finančního úřadu pro Prahu 4 vedeného k rozhodnutí ze dne 3. 2. 2000, čj. 32569/00/004964/6380, spisu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu vedeného k rozhodnutí ze dne 20. 7. 2000, čj. FŘ-4210/14/00, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 282/2000, Ústavní soud ověřil, že Finanční úřad pro Prahu 4 vyměřil citovaným platebním výměrem stěžovatelce jako právní nástupkyni zemřelé M. J-ové, dědičce po M. B., poplatek v celkové výši 60 875,- Kč, proti kterému stěžovatelka podala odvolání, v němž namítla prekluzi lhůty k vyměření notářského poplatku z dědictví. Odvolací správní orgán odvolání zamítl s argumentací, že tříletou prekluzivní lhůtu je třeba počítat od konce kalendářního roku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl finanční úřad, na který přešla působnost vyměřovat notářské poplatky z dědictví, takže dověděl-li se příslušný finanční úřad o této skutečnosti dne 15. 9. 1997 a platební výměr byl stěžovatelce doručen dne 26. 4. 2000, došlo k vyměření notářského poplatku z dědictví ve lhůtě stanovené zákonem. Odvolací orgán poukázal na to, že stejný názor vyslovil i Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 11. 1999, č.j. 38 Ca 692/98-23, kterým byl správní orgán vázán. Žalobu podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. Městský soud v Praze zamítl. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyplynulo, že Městský soud v Praze vyložil ustanovení §34 odst. 2 zákona o notářských poplatcích, konkrétně počátek běhu tříleté lhůty, ve které lze vyměřit a vymáhat notářské poplatky, již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 1999, č.j. 38 Ca 692/98-23. Tímto rozsudkem byla zrušena původně vydaná správní rozhodnutí ve věci vyměření notářského poplatku poplatníkovi paní M. J-ové, která však v době jejich vydání již nežila, a neměla tak způsobilost být účastníkem správního řízení. Finanční úřad pro Prahu 4 se pak při vydání ústavní stížností napadeného platebního výměru právním názorem správního soudu ohledně běhu tříleté prekluzivní lhůty řídil. Městský soud v Praze v přezkoumávaném rozsudku tyto závěry zopakoval a dále uvedl, že teprve vydáním rozhodnutí o dědictví byly známy skutečnosti rozhodné pro stanovení poplatku a určení, kdo je poplatníkem notářského poplatku z dědictví. Rozhodnutí o dědictví bylo vydáno dne 29. 4. 1993, tedy v době, kdy již státní notářství neexistovala. Protože v žádném právním předpisu nebylo konkrétně stanoveno, zda prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání notářského poplatku, který byl vyměřen po 1. 1. 1993, počíná běžet od okamžiku, kdy se o vzniku poplatkové povinnosti dozví soud, nebo kdy se o této skutečnosti dozví příslušný finanční úřad, bylo třeba dle názoru Městského soudu v Praze vycházet z toho, že původní působnost státních notářství rozhodovat o dědictví a vyměřovat notářské poplatky z dědictví byla v podstatě rozdělena mezi soud a správní orgán. Za takového stavu věci je třeba ustanovení §34 odst. 2 zákona o notářských poplatcích vykládat tak, že tříletá lhůta počíná běžet od konce kalendářního roku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku dověděl finanční úřad, neboť na něho přešla působnost notářské poplatky z dědictví vyměřovat. V daném případě tedy podle Městského soudu v Praze začala běžet tříletá lhůta od konce roku 1997, a k vyměření notářského poplatku z dědictví tak došlo ve stanovené lhůtě. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že pro věc je rozhodující, že teprve vydáním rozhodnutí o dědictví byly známy skutečnosti rozhodné pro stanovení poplatku a že toto rozhodnutí bylo vydáno až v roce 1993. V těchto souvislostech městský soud považoval výklad ustanovení §34 odst. 2 zákona o notářských poplatcích, o počátku běhu prekluzivních lhůt, za klíčový a toto ustanovení vyložil tak, že nebylo-li v žádném právním předpisu konkrétně stanoveno, zda prekluzivní lhůta k vyměření a vymáhání notářského poplatku počíná běžet od okamžiku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dozví soud nebo příslušný finanční úřad, je třeba citované ustanovení vykládat tak, že lhůta počíná běžet od konce kalendářního roku, kdy se o skutečnosti, která je předmětem poplatku, dověděl finanční úřad, neboť na tento správní orgán přešla působnost notářské poplatky z dědictví vybírat. Ústavní soud, který je oprávněn hodnotit ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, jehož součástí je i posouzení, zda výklad aplikovaných právních norem byl proveden ústavně konformním způsobem, tyto závěry Městského soudu v Praze nesdílí, neboť jeho výklad, tak jak byl proveden, je v rozporu s požadavkem rovnosti v právech. Na danou věc dopadají tyto předpisy jednoduchého práva: ustanovení §460 občanského zákoníku (Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele), ustanovení §24 odst. 1 zákona o trojdani účinného od 1. 1. 1993 [Pokud nastala před účinností tohoto zákona skutečnost, která byla podle dřívějších předpisů předmětem poplatku (daně) z dědictví, postupuje se podle dřívějších předpisů], zákon o notářských poplatcích zrušený zákonem o trojdani, ustanovení §12 Předmět poplatku (Předmětem poplatku je nabytí majetku děděním a jiné bezúplatné nabytí majetku úmrtím občana), ustanovení §25 písm. c) Vznik poplatkové povinnosti (Poplatková povinnost vznikne, jakmile nastane skutečnost, která je předmětem poplatku; touto skutečností je převod nebo přechod majetku na nabyvatele u notářského poplatku z dědictví) a ustanovení §34 odst. 2 (Poplatek nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, ve kterém se státní notářství dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku). S ohledem na právní skutečnost, smrt M. B. dne 15. 7. 1992, která nastala před účinností zákona o trojdani, orgány veřejné moci postupovaly při projednávání dané věci zcela správně podle zákona o notářských poplatcích v souladu s přechodnými ustanoveními zákona o trojdani (§24 odst. 1). Problém nastal při výkladu počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty v ustanovení §34 odst. 2 zákona o notářských poplatků, při výkladu toho, co se rozumí "skutečností, která je předmětem poplatku". Podle ustanovení §25 písm. c) zákona o notářských poplatcích touto skutečností "je . přechod majetku na nabyvatele", ke kterému v souladu s ustanovením §460 o. z. dochází okamžikem smrti zůstavitele. Jiné skutečnosti jsou nerozhodné (např. kdy bylo dědictví potvrzeno jedinému dědici, popř. kdy bylo dědictví vypořádáno mezi dědici, apod., srov. i Nejvyšší soud ČSR, občanskoprávní kolegium, Cpj 202/86, K výkladu a používání zákona ČNR č. 146/1984 Sb. ze dne 23. 6. 1987). V projednávaném případě se příslušné státní notářství dovědělo o skutečnosti, která je předmětem poplatku (jinak vyjádřeno, dovědělo se o přechodu majetku na nabyvatele v důsledku smrti zůstavitele), v průběhu druhé poloviny roku 1992, kdy mu zprávu o úmrtí zůstavitele podala Nemocnice Na Františku v Praze a kdy při předběžném šetření zjistilo, že zůstavitel zanechal majetek. Podle ustanovení §34 odst. 2 a 4 zákona o notářských poplatcích tak začala od konce roku 1992 plynout subjektivní i objektivní lhůta pro vyměření poplatku; subjektivní tříletá lhůta vypršela ke konci roku 1995 (konkrétně k 31. 12.), objektivní desetiletá lhůta vyprší ke konci roku 2002. Pro posouzení dané věci tak bylo podstatné, že skutečností, která spustila běh prekluzivních lhůt, byla informovanost státního notářství o úmrtí zůstavitele, a nikoliv okamžik vydání rozhodnutí, kterému je v kontextu s ustanovením §460 o. z. a §12 a §25 písm. c) zákona o notářských poplatcích nutno přisoudit pouze deklaratorní charakter. Po započetí běhu prekluzivních lhůt pak zůstal bez vlivu následný zánik státních notářství a převzetí jejich agendy jinými orgány veřejné moci [zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony]. Připuštění výkladu ustanovení §34 odst. 2 a 4 zákona o notářských poplatcích tak, jak byl proveden Městským soudem v Praze, by znamenalo, že právní posouzení postavení osob, u kterých byly dány stejné výchozí podmínky vzniku poplatkové povinnosti a aplikován postup podle dosavadních předpisů, by bylo neodůvodněně řešeno rozdílným způsobem, což je postup, který je v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud z důvodu porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku byly založeny již rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 4 a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení těchto rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. července 2002