ECLI:CZ:US:2002:4.US.743.01
sp. zn. IV. ÚS 743/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti V.N., zastoupeného JUDr. T.K., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2001, sp. zn. 9 To 386/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 8. prosince 2000, sp. zn. 2 T 19/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. prosince 2001 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku nalézacího soudu. Soud prvého stupně shledal stěžovatele vinným z trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 3 lit. b) trestního zákona a trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 2 trestního zákona, a proto jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem na dva a půl roku, k povinnosti náhrady škody a k zákazu výkonu funkce jednatele v trvání 5 let.
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal svoje postavení ve společnosti, kde měl pouze třetinový podíl, a proto jím prováděné kroky podléhaly kontrole pravidelných valných hromad. Poté, kdy upozornil společnice na používání prošlých léků a zdravotnického materiálu, byla proti němu rozpoutána akce, která vyústila ve vydání napadených rozhodnutí. Dále stěžovatel obsáhle popsal ustálenou praxi činnosti orgánů společnosti v níž byl jednatelem a také okolnosti průběhu vyšetřování věci orgány činnými v trestním řízení. Konstatoval, že obecné soudy se nezabývaly dostatečně jím předloženými důkazy, a vycházely z výpovědí svědků, kteří byly proti němu zaujatí. Na základě takto zjištěných skutečností dospěly soudy k rozhodnutí, ve kterých nebyla respektována jeho základní práva a svobody. Stěžovatel rovněž poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99.
V postupu obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svých základních práv zaručených v čl. 1 a 90 Ústavy ČR. Podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na obranu v trestním řízení, soudy nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, neboť odmítly opatřit důkazy směřující ke zjištění objektivní pravdy. Současně bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že obecné soudy žádným způsobem neobjektivizovaly tvrzení údajně poškozených společnic stěžovatele. Tím byl porušen i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 9 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se se stěžovatelovými námitkami vyrovnal.
Ústavní soud si k věci dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 19/99. Po seznámení se s jeho obsahem a po posouzení výše uvedených argumentů a stanovisek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že po přijetí nové účetní do společnosti, začaly poškozené - společnice stěžovatele, požadovat vysvětlení některých kroků, které stěžovatel učinil jakožto jediný jednatel společnosti. Dále požadovaly dokladování výdajů za zakoupené vybavení. Následně orgány činné v trestním řízení zjistily, že společnost skrze jednatele nakupovala řadu pomůcek, které společnost bezprostředně nepotřebovala pro svoji činnosti a v několika případech byly platby ve prospěch společnosti provedeny na osobní účet stěžovatele. Stěžovateli bylo sděleno obvinění a následně byl shledán vinným z opakovaných útoků na majetek společnosti.
Jak stěžovatel sám konstatuje v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, soud prvého stupně se věcí velmi pečlivě zabýval, a to jak po stránce skutkové tak i právní, nicméně nevyvodil správné závěry. Obdobná tvrzení stěžovatel uvedl i v ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy, interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46). Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, resp. že interpretovaly zjištěné skutečnosti jinak, než stěžovatel, a neuvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než taková tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
K námitce stěžovatele o deformaci závěrů soudů obou stupňů s odkazem na neprávem opomenuté důkazy, je nutno, na základě údajů v předmětném spise, konstatovat, že závěry byly podloženy komplexem navzájem se doplňujících důkazů, a to výpověďmi svědků i důkazy listinnými.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. května 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu