ECLI:CZ:US:2002:4.US.750.01
sp. zn. IV. ÚS 750/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupené Mgr. J.J., ve věci postupu Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31.12.2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako "ústavní stížnost", jímž stěžovatelka brojila proti postupu Vrchního soudu v Praze odmítajícího se zabývat její žalobou ve správním řízení. Přípisem Na 118/2001 byla odkázána na jiné postupy jak řešit svou situaci. Stěžovatelka považuje jednání soudu za porušení čl. 1 a 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě výzvy stěžovatelka svoje podání doplnila prostřednictvím právního zástupce a požadovala, aby Ústavní soud v souladu s §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zakázal Vrchnímu soudu v Praze zásahy proti stěžovatelce spočívající v odmítnutí řešit její věc.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka mu zaslala nejasné podání, které bylo vyřízeno sdělením obsahujícím poučení o dalším postupu. Zdůraznil, že nešlo o odepření práva na soudní přezkum, nýbrž naopak byl stěžovatelce vysvětlen postup, při jehož zachování mohla podat řádný návrh k soudu.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka poslala Vrchnímu soudu v Praze dopis ze dne 10.5.2001 označený jako "Žaloba o přezkum správního řízení §244 OSŘ". Uvedla v něm, kromě jiného, že rozhodnutí jí nebylo doručeno, takže nemůže uvést, které rozhodnutí napadá, s odkazem na §250b odst. 2 občanského soudního řádu. V další části podání informovala o návštěvě K., a přiložila pozvánku k vyšetření a protokol ze šetření KHS z 25.8.2000. V podání uvedla jako žalovaného Ministerstvo zdravotnictví. Vrchní soud v Praze na podání reagoval přípisem z 30.10.2001 č.j. Na 118/2001-4, v němž stěžovatelce vysvětlil předpoklady pro podání žaloby směřující vůči správnímu rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádné z namítaných porušení základních práv Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka totiž musí vzít v úvahu, že právo na spravedlivý proces představuje samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek. Součástí tohoto práva, resp. jeho prvkem, je i samo právo obrátit se k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem (přístup k soudu). Za tím účelem je stát vybaven pravomocí stanovit určité základní (minimální) požadavky na procesní úkon, jimž se právo na přístup k soudu realizuje (tímto úkonem je zpravidla žaloba); takový úkon je plně v dispozici účastníka řízení. Nesplnění předepsaných požadavků nemůže být interpretováno jako denegatio iustitiae, navíc v posuzovaném případě soud stěžovatelku dostatečně podrobně a instruktivně seznámil se základními zákonnými předpoklady žaloby ve správním soudnictví. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelčin přípis nemá náležitosti podání, a proto nebyl namístě postup podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu