ECLI:CZ:US:2002:4.US.77.02
sp. zn. IV. ÚS 77/02
Usnesení
IV. ÚS 77/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2001, čj. 22 Co 420/2001-60, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 5. 2001, čj. 17 C 175/2000-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení zásad spravedlivého procesu dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To proto, že obecné soudy nezohlednily celou řadu důležitých skutečností, např. že žalobce žije nyní u své matky a že z jejich strany došlo i k celé řadě procesních pochybení, včetně práva stěžovatelky osobně se zúčastnit všech jednání ve věci. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 17 C 175/2000 Okresního soudu v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovatelce uloženo vydat žalobci klíč od vstupních dveří bytu, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeného, jakož i nahradit na nákladech řízení částku 5 525,-- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce má právo v předmětném bytě bydlet až do zajištění náhradního bytu, uspokojení tohoto práva mu však stěžovatelka znemožňuje výměnou klíče od vstupních dveří předmětného bytu. Okresní soud nevzal za prokázáno, že by výkon žalobcova práva byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry.
Nepochybnou skutečností v projednávané věci je dohoda ze dne 17. 12. 1999 o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, kterou na straně jedné se stala výlučným nájemcem předmětného bytu a garáže stěžovatelka, nicméně s tím, že povinnost tento byt vyklidit vzniká žalobci teprve uplynutím 15 dnů od zajištění náhradního bytu. V uvedené dohodě byl současně vymezen i způsob užívání bytu účastníky. V konfliktních situacích, k jakým v takových případech často mezi bývalými manželi dochází i po rozvodu jejich manželství, lze stěží považovat za dobrovolné opuštění bytu tím manželem, který má právo v něm bydlet do poskytnutí náhrady, jestliže tento manžel z nejrůznějších důvodů krátkodobě svou situaci řeší jinak, např. proto, jak je tomu i v projednávané věci, že je mu vstup do bytu znemožňován. Úmysl vzdát se práva na náhradu musí být v takových případech prokázán způsobem nevzbuzujícím pochyb. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde. Závěry obecných soudů jsou v tomto směru zcela v souladu se skutkovými zjištěními a tyto závěry je i Ústavní soud povinen vzhledem k čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR respektovat. Z tohoto důvodu je proto také třeba považovat za zcela irelevantní údaje žalobce, že v případě svěření nezletilé dcery z manželství do jeho výchovy by se i s nezletilou přestěhoval ke své matce, neboť nejde o nic více než o úvahu o možném, budoucím, a proto i nejistém, řešení existujících konfliktů, nijak neeliminující žalobcovo právo na náhradu. Stejně tak i další stěžovatelčiny, a to procesní, výtky by bylo sotva možno považovat za způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny, neboť to byla stěžovatelka zastoupená advokátkou, jež se k jednáním soustavně nedostavovala, a také "upřesnění" žalobcova petitu podáním z 6. 3. 2001 není ničím jiným než opakováním původního petitu, kterážto skutečnost se stěžovatelčiných ústavně zaručených práv stěží může nějak dotknout. Stejně tak není nejmenších pochyb o tom, že žalobcův postup je zcela v souladu s ustanovením §3 občanského zákoníku.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu