ECLI:CZ:US:2002:4.US.80.02
sp. zn. IV. ÚS 80/02
Usnesení
IV. ÚS 80/02
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. F. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, čj. 4 To 202/2001-1692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Olomouci, rozhodující o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu, odůvodnil své rozhodnutí kusým, povšechným a nepřezkoumatelným tvrzením, v podstatě odkazujícím na předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 31. 10. 2001, čj. 4 To 184/2001-1645, konstatující trvání vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm.a) tehdy platného trestního řádu. V napadeném usnesení chybí uvedení jakýchkoliv konkrétních skutečností ve smyslu již citovaného ustanovení a v tomto směru je usnesení vrchního soudu v rozporu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu. Navíc vrchní soud v napadeném usnesení nesprávně poučil stěžovatele o tom, že proti jeho usnesení není přípustný další opravný prostředek, ačkoli vrchní soud v tomto případě rozhodoval jako soud prvého stupně. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 31 T 9/99 Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 5. 2001, čj. 31 T 9/99-1472, byl stěžovatel, a to společně s dalšími obžalovanými, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 2, 5 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Ze spisu je patrno, že proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci bude jednat dne 25. 3. 2002, a že přípisem ze dne 2. 1. 2002 požádal Vrchní soud v Olomouci o propuštění z vazby na svobodu nahrazením vazby celým souhrnem zákonných prostředků. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 3 trestního řádu stěžovatelovou žádost zamítl vzhledem k trvání vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, v nyní platném znění, nepřijal nabídku záruky za další stěžovatelovo chování učiněné jeho rodiči A. a Z. M., stejně jako stěžovatelem daný písemný slib, nerozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem a podle §71 odst. 5, 7 trestního řádu a čl. II, bod 4 závěrečných a přechodných ustanovení k části první trestního řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že také v současném stadiu trestního řízení trvají u stěžovatele vazební důvody uvedené v §67 písm. a) nyní platného trestního řádu, spočívající v tom, že na stěžovatele musel být opakovaně vydán příkaz k zatčení, část řízení musela být vedena proti němu jako proti uprchlému, a navíc je důvodně podezřelý ze spáchání protiprávního jednání s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč. V poučení uvedl vrchní soud, že proti jeho usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.
Námitkám uvedeným v ústavní stížnosti možno přisvědčiti pouze v tom, že rozhodování o vazbě, nevyjímaje rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu, je rozhodováním vyžadujícím dvojinstančnost řízení, a to i v situaci, kdy o vazbě rozhoduje vrchní soud. Neexistuje totiž žádný rozumný, natož zákonný, důvod, který by měl bránit přezkumu rozhodnutí vrchního soudu rozhodujícího o odvolání obžalovaného, jde-li o vazební věc, v níž vrchní soud rozhoduje jako soud prvého stupně. Aniž by zkoumal a považoval za relevantní posuzovat otázku, zda stěžovatel v takovém případě mohl či nemohl využít některého z procesních prostředků daných trestním řádem, vyvodil Ústavní soud z faktu již konstatovaného vadného poučení závěr, že na stěžovatele nelze v tomto případě vztáhnout důsledky vyplývající z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto také ústavní stížnost v daném případě věcně projednal.
Zásadní stěžovatelovy námitky směřují k tomu, že v projednávané věci neexistují žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, v dříve i nyní platném znění. Podle názoru Ústavního soudu však toto stěžovatelovo tvrzení evidentně nemůže obstát v situaci, kdy vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval tři základní konkrétní skutečnosti svědčící pro trvání vazby, a to opakované vydání příkazu k zatčení, vedení části řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému a podezření ze spáchání trestného činu s hrozící škodou přesahující 130 milionů Kč. Všechny uvedené skutečnosti i podle názoru Ústavního soudu mají nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné.
Ústavní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu