ECLI:CZ:US:2002:4.US.95.02
sp. zn. IV. ÚS 95/02
Usnesení
IV. ÚS 95/02
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti R. spol. s r. o., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 28 Ca 101/2000-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvádí, že v průběhu let 1993 až 1997 celkem v 17 případech dovezla motorové vozidlo k výkonu své podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že zařazení vozidla pod podpoložku celního sazebníku nebylo jednoznačné, zajistil právní předchůdce stěžovatelky, aby pracovník celního úřadu dovezené vozidlo před předložením celního prohlášení vždy viděl. Dne 10. 11. 1998 byla provedena kontrola zboží po propuštění do volného oběhu, po níž Celní úřad v České Lípě vydal dodatečný výměr cla a zároveň uložil pokutu za celní delikt. Následně jeho rozhodnutí potvrdilo i Celní ředitelství Praha.
Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedeným správním rozhodnutím, odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že za správnost údajů v celním prohlášení odpovídá deklarant a že tvrzení stěžovatelky o tom, že zařazení vozidla pod podpoložku celního sazebníku konzultovala s celníkem, je neprůkazné a rozporné.
Stěžovatelka tvrdí, že se městský soud při svém rozhodování řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení §105 odst. 4, §104 odst. 1 písm. d), e) a §127 odst. 1 - 3 celního zákona. Dále připustil námitku protistrany, že vozidlo nebylo v celním prohlášení dostatečně přesně definováno, což neumožňovalo kontrolu správnosti jeho zařazení pod odpovídající podpoložku celního sazebníku, přičemž toto nesprávné zařazení bylo jediným důvodem rozhodnutí o celním deliktu a pokutě. Naproti tomu námitkou stěžovatelky, že celník celního úřadu před podáním celního prohlášení vozidlo viděl, se městský soud nezabýval.
S odkazem na ustanovení §293 písm. d), §105 odst. 4 v příslušném znění, §104 odst. 1 a §127 odst. 1, 2, 3 celního zákona stěžovatelka dovozuje, že za nesprávné nebo neúplné údaje v celním prohlášení týkající se zařazení do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby u správně deklarantem identifikovaného zboží neodpovídá ona, nýbrž celní úřad, neboť jde o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého celního režimu. Stěžovatelka poukazuje na to, že tento právní názor zastávají i některé soudy (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp.zn. 22 Ca 409/98).
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 101/2000, Ústavní soud zjistil, že dne 8. 4. 1999 vydal Celní úřad Praha IV rozhodnutí o celním deliktu, sp.zn. Tr 0-42/99, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 60 000,- Kč. Citované rozhodnutí bylo dne 21. 7. 1999 potvrzeno rozhodnutím Celního ředitelství Praha, sp.zn. 8854/99-01/15. Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí celního ředitelství byla dne 5. 10. 2001 zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 101/2000-31.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy - čl. 91 Ústavy České republiky, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Úkolem Ústavního soudu rovněž není sjednocování rozdílných výkladů ustanovení právních předpisů, které mohou existovat mezi jednotlivými obecnými soudy, pokud některý z těchto výkladů nevybočuje z ústavněprávních mezí. Ani o takovou situaci však v případě stěžovatelky nejde. Ústřední otázka jejího případu se týká toho, zda za nesprávné zařazení zboží pod odpovídající podpoložku celního sazebníku v celní deklaraci odpovídá deklarant či zda tuto skutečnost nelze definovat jako nesprávný údaj, na základě kterého mu bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, a tedy porušení celních předpisů dle ustanovení §293 písm. d) celního zákona.
V odůvodnění stěžovatelkou citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp.zn. 22 Ca 409/98, je skutečně vysloven názor, že nesprávné zařazení zboží pod podpoložku celního sazebníku nelze považovat za nesprávný údaj, jenž by zakládal porušení celních předpisů ze strany deklaranta. To však pouze za situace, že údaje o zboží jako takovém uvedené deklarantem v celní deklaraci jsou úplné a následná kontrola nemůže přinést žádné nové skutečnosti. Je zřejmé, že tato situace v případu stěžovatelky nenastala. Z dokazování jednoznačně vyplývá, že údaje, které stěžovatelka o předmětném motorovém vozidle v odstavci 31 celní deklarace uvedla, nebyly uvedeny v dostatečném rozsahu a v dostatečně přesných termínech, které by umožňovaly jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do odpovídající podpoložky celního sazebníku tak, jak to vyžaduje ustanovení odst. 98 přílohy 7 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v napadeném rozsudku, tedy že celní orgány se dozvěděly o tom, že stěžovatel porušil povinnost vyplývající z celních předpisů, tedy že nesprávně zařadil zboží do podpoložky celního sazebníku, až následnou kontrolou dne 10. 11. 1998, a že je tedy zachována jednoletá lhůta pro uložení sankce za celní delikt. Celní deklarace byla předložena Celnímu úřadu v České Lípě dne 1. 8. 1996, opatřena úředním razítkem a zboží bylo propuštěno do navrženého režimu. Na listu E celní deklarace není vyznačeno, že by celní úřad provedl tohoto dne celní kontrolu, není tedy možno tvrdit, že by se celní orgány již dne 26. 11. 1994 dověděly o tom, že by stěžovatel porušil či nesplnil povinnost uloženou mu celními předpisy. To se dověděly až následnou kontrolou obchodních dokladů dne 1. 8. 1996, a proto ve shodě s ustanovením §293 písm. d) celního zákona uložily sankci rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 27. 7. 1999. Jednoroční lhůta pro uložení sankce byla tedy zachována. Zmocnění k provádění následné kontroly plyne z ustanovení §127 celního zákona. Celní orgány tak postupovaly zcela ve shodě s právní úpravou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu