ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.1.02
sp. zn. Pl. ÚS 1/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v plénu o návrhu pátého senátu správního úseku Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), takto:
Ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích
(krajské zřízení), se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve
Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
Dne 2. 1. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh pátého
senátu správního úseku Vrchního soudu v Praze, jímž se navrhovatel
s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava") domáhá zrušení ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 129/2000
Sb., o krajích (krajské zřízení), (dále též "zákon o krajích"),
vyjádřeného slovy "Stát má právo při bezúplatném převodu či
přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční
spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si
stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto
majetkem."
Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 5 A 73/01 vede řízení
o správní žalobě Plzeňského kraje (dále též "kraj") proti
žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále též
"ministerstvo"). Uvedenou žalobou se Plzeňský kraj domáhá zrušení
správního aktu, vydaného podle ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona
č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků
z majetku České republiky do majetku krajů, kterým ministerstvo
převedlo do působnosti Plzeňského kraje věci, práva a závazky,
s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení
specifikovaná v příloze A1 uvedeného rozhodnutí, včetně těchto
předškolních zařízení, škol a školských zařízení, a to
s účinností od 1. 4. 2001. Tímto rozhodnutím současně byly
převedeny do vlastnictví Plzeňského kraje nemovité věci uvedené
v příloze B, části I.A a části B/1 a B/1b uvedeného rozhodnutí
a movité věci uvedené v příloze B, části I.B. rozhodnutí. Plzeňský
kraj v žalobě zejména namítal, že ministerstvo s odvoláním na §19 zákona o krajích v uvedeném rozhodnutí stanovilo čtyři podmínky
pro další hospodaření a nakládání s převáděným nemovitým majetkem,
které jej jako vlastníka omezují a které považuje za nezákonné.
Podmínky stanovené ministerstvem jsou natolik široké
a restriktivní, že překračují možnosti dané ministerstvu zákonem,
neboť zasahují do práv kraje jako vlastníka tak, že paralyzují
plnohodnotný výkon vlastnických práv. Tím je současně zpochybněno
i Ústavou zaručené právo na samosprávu kraje, jako vyššího
územního samosprávného celku. Ministerstvo ve svém vyjádření
k žalobě uvedlo, že stanovené podmínky vycházejí z ustanovení §19 zákona o krajích a že ministerstvo neporušilo zákon ani
nepřekročilo jeho rámec. Uznává, že podmínky jsou omezující, stát
má ovšem odpovědnost za vytvoření přiměřených podmínek pro
naplňování ústavního práva na vzdělání a změna využití majetku
určeného ke vzdělávání by mohla vyvolat závažné problémy.
Vrchní soud v Praze zohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne
21. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla pro nepřípustnost
odmítnuta stížnost Plzeňského kraje, neboť ten coby stěžovatel
nevyčerpal všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně práva
poskytuje, resp. podal ústavní stížnost za situace, kdy se
současně domáhá přezkoumání rozhodnutí ministerstva postupem podle
§244 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
"o.s.ř.). Při projednávání správní žaloby v dané věci dospěl
vrchní soud k názoru, že ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích
je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví,
že "Stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých
věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na
pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek
pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem", aniž by zákon
současně určil věcný obsah tohoto oprávnění státu, tj. rozsah
a způsob stanovení podmínek, jimiž bude stát (státní orgán) vázán.
Proto řízení o věci samé podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na
zrušení předmětného ustanovení.
Navrhovatel s odkazem na ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 8, čl.
99, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") argumentuje tím, že kraj
hospodaří se svým majetkem samostatně a právě hospodaření na
vlastní účet a vlastní odpovědnost je atributem samosprávy.
Do práva na samosprávu může proto stát zasahovat jen, vyžaduje-li
to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Zákon
o krajích stanoví povinnosti kraje při hospodaření s ním a stanoví
i způsob kontroly hospodaření v ustanoveních §17 a násl. Nadto,
oproti ustanovením o kontrole hospodaření, zakládá zákon
ustanovením §19 uvedeného zákona právo státu vyhradit si při
bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí
na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku
krajem podmínky pro další hospodaření a nakládání s ním.
Navrhovatel připouští zájem státu na zajištění vzdělání i nutnost
hmotného a finančního zajištění uvedeného zájmu a rovněž možnost,
aby stát zasáhl do samosprávy obcí a krajů a zavázal je
povinnostmi směřujícími k zajištění práva na vzdělání. Musí ovšem
stanovit případy, meze a způsoby tohoto zásahu. Ustanovení §19
zákona o krajích stanoví dle názoru navrhovatele pouze případy,
kdy si stát může vyhradit stanovení podmínek, nestanoví ovšem meze
ani způsoby pro takové stanovení. Stát tak může zavázat kraj
jakýmikoli podmínkami a jejich neplnění navíc i sankcionovat.
Navrhovatel považuje tento stav za rozporný s ústavním pořádkem,
zejména s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, dle něhož státní moc slouží
všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích
a způsoby, které stanoví zákon, a s čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, dle
něhož může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků
jen, vyžaduje-li to ochrana zákona, a způsobem stanoveným zákonem.
Navrhovatel dále s odkazem na shora uvedené rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 326/01, uvedl, že mu v dané věci
náleží přezkoumat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí
v mezích vymezených žalobou, tj. zda podmínky č. 2-4 [2) nutnost
předchozího písemného souhlasu ministerstva ke změně účelu využití
nemovitostí nebo jejich částí či součástí mimo rámec první
podmínky, k jejich prodeji, směně, darování, vkladu do majetku
jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popř. výpůjčce či nájmu
nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho
roku; 3) povinnost zpětného darování státu, tj. při nemožnosti
využití nemovitostí dle podmínky č. 1 a odepření souhlasu ke změně
jejich využití, nebo k prodeji, směně, darování či vkladu do
majetku jiné osoby, povinnost kraje předložit ministerstvu do 90
dnů od odepření souhlasu návrh smlouvy o darování takových
nemovitostí do vlastnictví státu; 4) při neudělení souhlasu
k výpůjčce či nájmu dle podmínky č. 2, povinnost kraje předložit
do 90 dnů po odepření souhlasu návrh smlouvy, potvrzený krajem
jako půjčovatelem, o výpůjčce těchto nemovitostí ve prospěch
ministerstva nebo jiné, jím určené osoby] jsou stanoveny
v souladu se zákonem. S ohledem na výše uvedené znění §19 odst.
1 zákona o krajích dospěl navrhovatel k závěru, že zákonné
ustanovení, dle něhož by soud mohl o zákonnosti konkrétně
stanovených podmínek rozhodnout, chybí. Za dané situace nemá
správní úřad žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek
a neporušuje tedy logicky zákon tím, že stanoví podmínky jakékoli,
vyjma případů podmínek absurdních, vymykajících se logice věci
atp. Takto chápaná absolutní volnost správního úřadu je dle názoru
navrhovatele v rozporu s Ústavou. Pokud by ovšem navrhovatel coby
soudní orgán přistoupil, za stavu absence zákonné úpravy mezí
a způsobu stanovení podmínek, k přezkumu zákonnosti rozhodnutí,
nalézal ji toliko ve vztahu k obecným ustanovením zákona, účelu,
a smyslu zřízení krajů a důvodům převodu či přechodu majetku státu
na tyto veřejnoprávní korporace a výkladem se pokusil nahradit to,
co zákonodárce do zákona výslovně nevtělil a čím nezavázal moc
výkonnou, přisvojil by si v daném případě úlohu, jež mu nenáleží,
totiž úlohu zákonodárce, čímž by porušil i princip dělby moci.
Navrhovatel závěrem uvádí, že současná úprava, jež umožňuje
libovolné stanovování zcela odlišných podmínek pro nakládání
s převáděným majetkem či v souvislosti s přechodem majetku či
finanční spoluúčastí na pořízení takového majetku, je nejen
v rozporu s "předvídatelností rozhodnutí", ale především
v rozporu se zásadou rovnosti. S ohledem na čl. 100 odst. 1, 101
odst. 3 a 4 Ústavy nesmí zákonná úprava zakládat možnost
nejednotných, ničím neomezených zásahů státu či libovůle při
stanovení podmínek, ale musí být dán zákonný rámec mezí a způsobu
takových zásahů, které budou platné pro všechny případy téhož
druhu stejně, zajistí stejné podmínky pro nakládání s předmětným
majetkem u všech krajů, a všechny kraje, pokud jde o omezení
jejich činnosti státem, si budou rovny.
Ústavní soud si podle §69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, coby
účastníků, vyjádření k návrhu.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále
též "Poslanecká sněmovna") Václav Klaus k návrhu uvedl, že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je
v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Dále
odkázal na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o krajích,
dle níž "zákon stanoví i podmínky, za kterých bude možné majetek
získaný s účastí státu zcizit. Působnost ministerstva financí
umožní provádět i kontrolu zacházení s prostředky státu
poskytnutými krajům na výkon státní správy." Výklad navrhovatele
považuje za účelový. Navrhovatel nepřihlíží k úkolům státu na
úseku zajištění vzdělávání ani k tomu, že stát musí dbát
i o hmotné a finanční zajištění práva na vzdělání. Je proto
oprávněn zákonem zasáhnout do sféry rozhodování samosprávy obcí
a krajů. Stát je též povinen přihlížet ke specifickým podmínkám
a potřebám jednotlivých krajů. Původní vládní návrh vázal nabývání
majetku krajem na předchozí souhlas státu. Verze přijatá
Poslaneckou sněmovnou dává krajům záruku, že při splnění
stanovených podmínek již žádný další souhlas státu
pro hospodaření a nakládání s majetkem nebude nutný. Upozorňuje
současně, že návrh na zrušení §19 odst. 1 zákona o krajích je
třeba považovat za neodůvodněný i proto, že ustanovení §19 odst.
2 a 3 jsou na něj výslovně vázána a v praxi by byla neúčinná.
Domnívá se, že právní stav by se zrušením uvedeného ustanovení
nezlepšil. Závěrem dodává, že zákon o krajích byl schválen,
podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky (dále též "Senát")
Petr Pithart ve svém stanovisku popsal průběh schvalování zákona
o krajích na půdě Senátu. K obsahu návrhu pak sdělil, že
ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích bylo do zákona vtěleno
proto, aby stát při bezúplatném převodu nebo přechodu majetku
zajistil užívání majetku pro "veřejně prospěšné" účely, tj.
zejména tam, kde se státu ukládá povinnost zajišťovat některou ze
svých působností. Stát by při realizaci těchto svých oprávnění měl
ovšem dbát toho, aby uplatněná omezení nebyla v rozporu s čl.
1 a 4 Listiny, tj. aby bylo šetřeno podstaty a smyslu vlastnického
práva a aby omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro
které byla stanovena. Připomněl, že vůči nabyvateli jde
o jednostranný akt, který nemůže nabyvatel svou vůlí ovlivnit.
Závěrem předseda Senátu konstatoval, že z návrhu podaného Vrchním
soudem v Praze vyplývá, že Plzeňský kraj podal návrh na zrušení
"celého" rozhodnutí. V případě jeho zrušení stát znovu nabude
vlastnictví k majetku uvedenému v rozhodnutí a nelze ani vyloučit,
že by se příspěvkové organizace kraje staly v důsledku §2 odst.
1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých práv a závazků
z majetku České republiky do majetku krajů, znovu státními
příspěvkovými organizacemi se všemi důsledky s tím spojenými.
Ústavní soud nejdříve v souladu s §68 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, u něhož navrhovatel namítá
protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu, jakož i ze zaslaných
příslušných sněmovních tisků a dále z údajů o průběhu hlasování
Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh
zákona o krajích na své 22. schůzi dne 8. 3. 2000, když se pro něj
z přítomných 183 poslankyň a poslanců vyslovilo 118 a proti bylo
59. Senát schválil návrh zákona na své 18. schůzi dne 12. 4.
2000. Z přítomných 73 senátorek a senátorů pro něj hlasovalo 45
a 22 bylo proti. Zákon o krajích podepsal dne 4. 5. 2000 prezident
ČR. Zákon byl vyhlášen dne 15. 5. 2000 ve Sbírce zákonů v částce
38 pod číslem 129/2000 Sb. Zákon o krajích byl tak přijat a vydán
ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené
kompetence při dodržení pravidel stanovených v čl. 39 odst.
1 a 2 Ústavy.
Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích. Podle uvedeného ustanovení má stát
právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv
a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení
takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další
hospodaření a nakládání s tímto majetkem.
Při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní
soud zjišťuje - po stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení
v souladu s ústavním pořádkem (takže jejich zrušení není
nezbytné), nebo zda tato ustanovení ústavně konformní nejsou.
Návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich
jednotlivých ustanovení se však věcně zabývá toliko za
předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá
ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním
soudem. Pokud taková situace nastane a zákon, jiný právní předpis
nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly, Ústavní soud
v souladu s ustanovením §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
řízení zastaví.
Ústavní soud si ověřil, že zákon o krajích byl opakovaně
novelizován. Pro posuzovaný návrh je podstatná zejména novelizace
provedená zákonem č. 231/2002 Sb.Touto novelou byl mimo jiné
zrušen i celý §19 (bod 30). Zrušení odstavce prvého §19 se
domáhá navrhovatel podaným návrhem. Tento zákon byl řádně schválen
Poslaneckou sněmovnou dne 26. 3. 2002. Senát návrh zákona
neprojednal. Dne 17. 5. 2002 byl zákon doručen prezidentovi ČR
a ten jej dne 23. 5. 2002 podepsal. Byl vyhlášen ve Sbírce zákonů,
v částce 87, rozeslané dne 4. 6. 2002, s tím, že nabývá účinnosti
od 1.1.2003, s výjimkou bodů 26 a 79, které se však napadeného
ustanovení netýkají.
Za této situace byl Ústavní soud nucen si položit otázku, zda
může ve věci rozhodnout, či zda přichází v úvahu postup dle §67
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy zastavení
řízení, tj. - zda ustanovení zákona, jehož zrušení je navrhováno,
pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
Důvodem nepřípustnosti návrhu v řízení o kontrole norem,
resp. důvodem pro zastavení takového řízení, je podle platné
úpravy absence platnosti ke zrušení navrhovaného právního
předpisu, nikoli tedy absence účinnosti. Z tohoto pohledu třeba
pohlížet na napadené ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 129/2000
Sb. ( dále jen "zákon o krajích) jako na ustanovení, které je
k datu rozhodování Ústavního soudu platné i účinné a k jehož
derogaci má dojít k 1.1.2003. Návrh vrchního soudu je tedy třeba
považovat za přípustný, a to tím spíše, že v nálezu Pl. ÚS
33/2000 vyslovil Ústavní soud názor, že předloží-li soud postupem
dle čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení i zákon již neplatný, je
adekvátní vyslovení výroku o ústavnosti takového zákona.
Ústavní soud, poté, co vzal na vědomí souhlas účastníků
řízení s tím, aby o návrhu bylo rozhodnuto bez ústního jednání,
uvážil o věcí samé takto:
Jedním ze základních atributů samosprávy je právo
samosprávných celků samostatně hospodařit se svým majetkem, a to
na vlastní účet a vlastní odpovědnost. Obsah vlastnického práva
tvoří oprávnění vlastníka věc držet, užívat ji, požívat její plody
a užitky, jakož i oprávnění s věcí nakládat. Přitom možnost s věcí
nakládat je považována za stěžejní. Jak však vyplývá z konkrétního
případu, během jehož projednávání Vrchní soud v Praze přerušil
řízení a předložil ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích,
k posouzení Ústavního soudu, je na základě tohoto ustanovení
v některých případech, resp. některými ministerstvy, jednostranně
toto právo k nabývanému majetku omezováno takovým způsobem, který
činí ze samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli
vlastníka. Je třeba přisvědčit navrhovateli, že stav, kdy stát se
cítí být oprávněn zavázat samosprávné kraje jakýmikoliv
podmínkami, jejichž neplnění navíc sankcionuje citelnými pokutami,
je rozporný s čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle kterého stát může
zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy,
vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.
Napadené platné a účinné znění ustanovení §19 odst. 1 zákona
o krajích však neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení
podmínek hospodaření s nabytým majetkem a zakládá tedy absolutní
volnost či spíše možnost libovůle orgánů státu při jejich
stanovení. Takový stav umožňuje, že ve stejných případech nemusí
být postupováno stejně, možné budoucí rozhodnutí orgánů státu je
nepředvídatelné, a ve svých důsledcích může závažným způsobem
porušovat rovnost samosprávných subjektů, kterým je majetek
převáděn, či na které přechází. Postup státu je v tomto případě
zásadně odlišný od postupu při předání majetku obcím, které
získaly majetek přechodem přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., přičemž
tento zákon nestanovil pro hospodaření obcí s takto získaným
majetkem žádné další podmínky ani nepodmiňoval tento přechod
žádným rozhodnutím ústředních orgánů státní správy, s možností
výhrady podmínek.
Kromě výše uvedených výhrad vzbuzuje platné a účinné znění
§19 odst. 1 zákona o krajích i pochybnosti z hlediska právní
teorie a vžité právní terminologie, když pod stejný režim řadí jak
převedení majetku, tak i jeho přechod. K přechodu majetku dochází
na základě právní skutečnosti, v tomto případě zákona č. 157/2000
Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku ČR do
majetku krajů, tedy nezávisle na vůli subjektu. V takovém případě
může podmínky nakládání s takovým majetkem stanovit pouze zákon
a nikoli správní úřad. Citovaný zákon o přechodu majetku však
žádné podmínky spojené s tímto přechodem nestanoví. Upravuje pouze
formální náležitosti budoucích správních rozhodnutí a za jediné
ustanovení, které ex lege do jisté míry omezuje budoucí vlastníky,
lze považovat pouze ustanovení §4, podle kterého tam, kde byl
nebo bude uplatněn restituční nárok, stává se kraj povinnou osobu
podle zvláštních předpisů. Na druhé straně k převodu vlastnického
práva dochází smlouvou a v tomto dvoustranném aktu lze nepochybně
sjednat i další podmínky. Na toto zmatení pojmů pak navazují
i ustanovení §19 odst. 2 a 3 zákona o krajích, která sankcionují
porušení povinností uložených dle odst. 1 bez rozdílu, ačkoli
takový postih by připadal v úvahu jen při porušení povinností či
podmínek stanovených při přechodu vlastnictví ex lege, zatímco
těžko mohou takové sankce obstát, uzavřel-li kraj jako
veřejnoprávní korporace se státem smlouvu o převodu majetku.
V takovém případě lze sankce toliko sjednat ve smlouvě.
Výše zmíněných problémů si byla zřejmě vědoma i vláda, která
v návrhu novelizace zákona o krajích navrhovala jiné znění §19,
které však nakonec nebylo zákonodárným sborem akceptováno a tento
paragraf byl v konečném znění ze zákona vypuštěn ( s účinností od
1.1.2003). Z obecné části důvodové zprávy však vyplývá, že účelem
novely zákona o krajích (č. 231/2002 Sb.) je mimo jiné rozšířit
působnost krajů, což je nutné k tomu, aby kraje mohly v plné míře
naplňovat své poslání, jež jim podle Ústavy ČR coby významným
orgánům územní samosprávy náleží. Pokud zákonodárce zákonem č.
231/2002 Sb. celý §19 zákona o krajích zrušil, lze to považovat
vzhledem k okolnostem za projev jeho poznání, že ustanovení §19
neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům plynoucím z čl.
101 odst. 4 Ústavy a že svou obecností a neurčitostí nenaplnilo
znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž
se vyznačuje pojem "zákona" v právním státě. Tím, že §19
nenaplnil uvedené znaky, neposkytoval zjevně adresátům (krajům)
dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci.
Napadené ustanovení tak umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých
právech vyplývajících z čl. 11 Listiny základních práv a svobod
omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv a je
tedy rozporný s čl. 4 odst. 4 této Listiny. Uvedený stav by nebyl
souladný ani s Evropskou chartou místní samosprávy, která byla do
právního řádu ČR začleněna sdělením Ministerstva zahraničních věcí
č. 181/1999 Sb., s účinností od 1.9.1999. Podle čl. 8 této
Evropské charty, lze jakýkoli správní dozor nad samosprávnými
společenstvími vykonávat jen tak, jak to stanoví Ústava nebo
zákon.
Ze všech výše uvedených důvodů vyhověl Ústavní soud návrhu
Vrchního soudu v Praze a ustanovení §19 odst. 1 zákona o krajích
zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud zvážil i zrušení navazujících odst. 2 a 3 §19
zákona o krajích, vědom si toho, že v nálezu Pl. ÚS 15/01,
publikovaném pod č. 424/2001 Sb., zaujal názor, který by takový
postup umožňoval i bez návrhu. V tomto nálezu Ústavní soud
vyslovil, že za situace, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného
ustanovení jiné ustanovení, od zrušeného obsahově odvislé, ztrácí
rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence,
je dán důvod i pro zrušení tohoto ustanovení, aniž by se jednalo
o postup ultra petitum. Vzhledem k tomu, že k této v podstatě
technické derogaci došlo výše zmíněnou novelou zákona o krajích,
která nabude účinnosti od 1.1.2003, omezil se Ústavní soud v tomto
konkrétním případě pouze na zrušení klíčového ustanovení, které
výslovně bylo napadeno, tedy ustanovení §19 odst. 1 zákona
o krajích.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 13. srpna 2002