ECLI:CZ:US:2003:1.US.109.03
sp. zn. I. ÚS 109/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Č., zastoupeného JUDr. P. J., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 2 To 367/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), rozhodl rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 2 To 367/2002, o odvolání obžalovaného JUDr. J. Č. ("dále jen stěžovatel"), proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 T 97/2001 - 1136 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 TrZ. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, s dohledem a se zkušební dobou v trvání čtyř let. Současně bylo vysloveno omezení, aby stěžovatel v průběhu zkušební doby uhradil způsobenou škodu.
Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vysloveném omezení a nově vyslovil, aby stěžovatel ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil způsobenou škodu. Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen podle §228 odst. 1 TrŘ zaplatit poškozeným M. c., a. s., na náhradě škody částku ve výši 65 700,--Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odvolací soud poškozené M. c., a. s., odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2003, stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvolacího soudu. V ústavní stížnosti tvrdil, že jak v odvolacím řízení a v řízení před soudem prvního stupně, tak i v přípravném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ve znění protokolu č. 11. Navíc nebyly respektovány základní zásady trestního řízení.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno ze sdělení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2003, stěžovatel podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 7. 3. 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl.
Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR dne 7. 3. 2003, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno dne 3. 2. 2003, a projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě po tomto datu, dne 18. 2. 2003.
S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu