ECLI:CZ:US:2003:1.US.121.03
sp. zn. I. ÚS 121/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. S., s. r. o., zastoupené JUDr. V. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2002, čj. 30 Ca 217/2001 - 49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
O. S., s. r. o. (dále "stěžovatelka"), se svou ústavní stížností ze dne 24. 2. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále "obecný soud").
Stěžovatelka uvedla, že obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a postup soudu byl vůči stěžovatelce odepřením spravedlnosti. To již samo o sobě pokládá stěžovatelka za výraz protiústavnosti (čl. 90 Ústavy České republiky - dále "Ústava", čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Podle stěžovatelky důvody a závěry soudu nemají oporu ve skutečném stavu věci. Z obsahu plné moci ze dne 27. 10. 1998, udělené zmocnitelem P. K. zmocněnci J. K., vyplývá, že rozsah oprávnění byl taxativně vymezen. Obecný soud konstatoval, že zmocněnec nebyl oprávněn vystupovat za zmocnitele v celním řízení. Podle stěžovatelky nemohl zmocněnec smlouvou o poskytování služeb převést na stěžovatelku právo k zajišťování úkonů v celním řízení. Smlouvu o poskytování služeb, uzavřenou mezi stěžovatelkou a zmocněncem J. K., považuje stěžovatelka za absolutně neplatnou, neboť tato smlouva obchází ustanovení §31 a násl. občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") o zastoupení na základě plné moci. Smlouva o poskytování služeb je navíc neplatná i pro důvod obsažený v §49 ObčZ, protože stěžovatelka uzavřela tuto smlouvu pro omyl vyvolaný zmocněncem J. K.. Záruční listiny, jimiž stěžovatelka převzala ručení za celní dluh, považuje za neplatné ze stejných důvodů, pro které považuje za neplatnou smlouvu o poskytování služeb. Protože je nepochybné, že J. K., jako zmocněnec P. K., v rozporu s udělenou speciální plnou mocí nejméně v každém případě celního řízení žádal Celní úřad Folmava (dále "celní úřad") o povolení, aby stěžovatelka byla ručitelem, neodpovídá skutečnosti závěr soudu, že J. K. v celních řízeních za P. K. nevystupoval. Rozhodnutí o zaplacení nedoplatku bylo doručováno zmocněnci J. K., a nikoli P. K. jako dlužníkovi. Jestliže tedy dlužníkovi doručeno nebylo, je logicky vyloučeno ukládat stěžovatelce jako ručiteli povinnost k zaplacení nedoplatku za dlužníka. Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 49/02.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Obecný soud ve vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky jsou v podstatě shodné s těmi, které tvořily důvody správní žaloby, zejména pokud jde o obsah plné moci ze dne 27. 10. 1998, a tvrzení stěžovatelky o neplatnosti úkonů činěných na podkladě této plné moci. Obecný soud se důvody podrobně zabýval, své rozhodnutí považuje za věcně správné a zákonné, a proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. V projednávané věci se nejedná o podobný případ jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 49/02. Nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Stěžovatelka napadá hodnocení skutkového stavu, které je záležitostí všeobecného soudnictví, nikoli Ústavního soudu. Obecný soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Celní ředitelství Plzeň (dále "celní ředitelství") se ztotožnilo v otázce oprávnění J. K., i v otázce doručení příslušných rozhodnutí, s názorem obecného soudu. Pokud J. K. zmocnil stěžovatelku k přímému zastoupení P. K. v předmětných celních řízeních, rozhodně nepřekročil svá oprávnění. V celních řízeních pak již jménem P. K. nejednal J. K., ale sama stěžovatelka, která podávala jak písemná celní prohlášení, tak žádosti o povolení být ručitelem a jí byla také příslušná rozhodnutí doručována. Celní ředitelství navrhlo, aby v případě, že soud neshledá návrh jako zjevně neopodstatněný, ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 217/2001, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 15. 3. 2000 žalobu na přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství ze dne 20. 1. 2000, zn. 11004/1-2069/10/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99 - výzvě ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka ve výši 306 452,-- Kč. Usnesením ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 89/2000 - 8, bylo řízení zastaveno. Stěžovatelka je napadla ústavní stížností a uvedené usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 445/2000 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23, C. H. Beck, Praha 2002, str. 57]. Další řízení před obecným soudem bylo nově vedeno pod sp. zn. 30 Ca 217/2001, věc vedená pod touto sp. zn. byla usnesením obecného soudu ze dne 14. 6. 2002, čj. 30 Ca 218/2001 - 40, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 218/2001; usnesením obecného soudu ze dne 14. 6. 2002, čj. 30 Ca 333/2001 - 42, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 333/2001; usnesením obecného soudu ze dne 14. 6. 2002, čj. 30 Ca 343/2001 - 44, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 343/2001 a usnesením obecného soudu ze dne 14. 6. 2002, čj. 30 Ca 86/2002 - 46, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 86/2002. Rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, čj. 30 Ca 217/2001 - 49, zamítl obecný soud žaloby stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost napadla dne 27. 2. 2003, zabýval se Ústavní soud její přípustností ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z ustanovení §131 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "soudní řád správní"), vyplývá, že kasační stížnost lze podat proti rozhodnutím krajských soudů vydaným po dni účinnosti soudního řádu správního, tento nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003. Rozhodnutí obecného (krajského) soudu bylo sice doručeno stěžovatelce po účinnosti soudního řádu správního, bylo však vydáno již půl roku předtím. Návrh tedy byl shledán přípustným, i v dalším byla ústavní stížnost shledána po formální stránce bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatelka ve stížnosti pouze opakuje argumenty, které obsahovala její žaloba proti rozhodnutí celního ředitelství a nepřináší v podstatě žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Její konstrukce, týkající se čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, je sice obecně přijatelná, tím však její relevance končí a stěžovatelka ji dostatečně nedoplňuje skutkovými a právními okolnostmi napadeného řízení před obecným soudem. S námitkami stěžovatelky se v obsáhlém písemném vyhotovení svého rozsudku vypořádal obecný soud. Přesto je Ústavní soud, v zájmu úplnosti, zrekapituluje spolu s námitkami novými (které jsou však spíše odlišné formulací než svou podstatou).
První námitkou je skutečnost, že důvody a závěry obecného soudu nemají oporu ve skutečném stavu věci. Obecný soud konstatoval, že zmocněnec (J. K.) nebyl oprávněn vystupovat za zmocnitele (P. K.) v celním řízení. K tomu Ústavní soud uvádí, že neopravňovala-li zmocněnce plná moc výslovně ke speciálnímu zastupování v celním řízení, neznamená to, že zmocnění obecnější (a tedy širší), opravňující zmocněnce ve věcech úředních a k uzavírání všech hospodářských smluv, by takovou možnost J. Krupkovi nedávalo. Obecný soud tedy v té části, kdy říká, že J. Krupka v celních řízeních za P. K. nevystupoval (str. 10, odst. 3 rozsudku), přináší spíše argumentaci zavádějící. Rozhodující je jeho argumentace stran hmotného práva - především příslušných ustavení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Další námitkou stěžovatelky je údajná absolutní neplatnost smlouvy o poskytování služeb č. 291 ze dne 17. 5. 1999 pro rozpor s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a na to navazující neplatnost záručních listin. V daném případě se jedná o odlišnou interpretaci právních úkonů stěžovatelkou a soudem a za okolností daných v souzené věci se jí Ústavní soud není oprávněn zabývat a hodnotit, která z interpretací obecného práva je ta správná. Především je nutno konstatovat, že obecný soud provedl podrobný právní rozbor dané věci, k tomu viz předchozí odstavec.
Další námitkou stěžovatelky je skutečnost, že nebylo doručováno dlužníku P. K., ale J. K. Zde odkazuje Ústavní soud na příslušnou část odůvodnění obecného soudu. Stěžovatelka vystupovala v celním řízení nejen jako ručitelka deklaranta P. K., ale také jako jeho zástupce. Z tohoto titulu jí bylo rozhodnutí v celním řízení doručeno v souladu s §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "SpDP"). Podle §17 odst. 11 SpDP doručení osobám uvedeným v odst. 7 až 10 platí jako doručení příjemci.
Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 [dosud nepublikováno ve Sbírce nálezů a usnesení], který se týká vlivu neplatnosti plné moci na neplatnost samotného celního prohlášení. Právní názor v něm obsažený by bylo možno použít pouze za situace, pokud by byla na základě interpretace obecného práva konstatována neplatnost plné moci. V uvedeném nálezu byla tato neplatnost konstatována na základě jiných skutečností než to činí stěžovatelka v posuzované věci. Navíc je opět nutno uvést, že provádět interpretaci obecného hmotného práva je zcela v kompetenci obecných soudů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu