ECLI:CZ:US:2003:1.US.142.03
sp. zn. I. ÚS 142/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. J. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 1287/2002 - 132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 1287/2002 - 132, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, ze dne 16. 6. 1999, čj. 25 Co 820/98 - 72. Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 21. 4. 1998, čj. 5 C 685/95 - 53, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 750,-- Kč a v částce 19 500,-- Kč byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení shora označených rozsudků krajského a okresního soudu.
Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že postupem soudu mu bylo zabráněno jednat před soudem, neboť neměl možnost vyjádřit se ke všem důkazům, zejména k čestnému prohlášení svědků S. E. aj. T. Jeho práva byla rovněž porušena tím, že mu soud neumožnil, ani v průběhu ani po skončení řízení, nahlédnout do spisu a nezaslal mu požadované kopie částí spisu, i když o ně požádal a zaplatil za ně poplatek. Tvrdí, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno i tím, že soud odmítl nechat zpracovat znalecký posudek z oboru neurologie, jak stěžovatel navrhoval. Ten by posoudil poškození stěžovatelova nervového systému, což je podle něj důkaz zásadního významu. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem usnesení Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti jeho dovolání a poukázal na to, že je součástí přezkumné činnosti dovolacího soudu provést, na základě zákoníku práce, vypořádání mezi účastníky, když bylo v předchozím řízení prokázáno, že stěžovatel si svůj úraz ani z části nezavinil.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu námitek stěžovatele proti jeho rozhodnutí nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí mělo ústavněprávní přesah, a tudíž ani nelze mít za to, že by postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny a svým rozhodnutím porušil ústavní práva stěžovatele.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 685/95, z něhož zjistil, že předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatele na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu. Z rozsudku okresního soudu ze dne 21. 4. 1998, čj. 5 C 685/95 - 53, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 4. 1998, vyplývá, že soud provedl v řízení řadu důkazů, mimo jiné obsahem spisu Č. p. a znaleckým posudkem z oboru ortopedie. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze v částce 750,-- Kč, neboť zaměstnavatel stěžovatele neprokázal, že by stěžovatelova nevhodná obuv byla jednou z příčin jeho úrazu. Soud proto přiznal stěžovateli plné odškodnění bodově ohodnoceného ztížení společenského uplatnění, ve výši 50 bodů, což představovalo podle tehdy platné vyhlášky 1 500,-- Kč. Vzhledem k tomu, že 750,-- Kč bylo již stěžovateli vyplaceno, vyhověl soud jeho žalobě v částce 750,-- Kč. Ve zbytku žalobu zamítl, neboť ani znalcem nebyl shledán důvod pro zvýšení ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, čj. 25 Co 820/98 - 72, shora označený rozsudek okresního soudu potvrdil poté, co dospěl k závěru, že okolnosti stěžovatelem tvrzené neopodstatňují zvýšení základního odškodnění ztížení společenského uplatnění. Zapojení stěžovatele do činností, které v důsledku úrazu nemůže vykonávat, nebylo ani nadprůměrné ani vysoké. Proto stěžovateli náleží pouze základní částka náhrady ve výši 1 500,-- Kč, jak stanovil okresní soud.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 5. 12. 2002, čj. 21 Cdo 1287/2002 - 132, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud své rozhodnutí opřel o ustanovení §238 odst. 2 písm. a) OSŘ, podle něhož dovolání není přípustné ve věcech, v nichž se rozhoduje o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000,-- Kč. Dovolací soud rovněž neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží vždy z úřední povinnosti.
Dovolací soud se samostatně zabýval tvrzením stěžovatele, podle kterého mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (vada uvedená v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ) tím, že soud neprovedl všechny důkazy, které stěžovatel navrhl. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl postižen ani touto, stěžovatelem vytýkanou, vadou.
Po zhodnocení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudů i jejich rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny, zejména tím, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, a nebylo mu umožněno nahlédnout do spisu.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Proto k námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obecným právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit, které důkazy měly být provedeny, ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud neshledal oprávněným tvrzení stěžovatele, že mu nebylo soudem umožněno účastnit se v plném rozsahu řízení před soudy. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. V průběhu řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem byla státní moc uplatněna zcela v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatele před soudem bylo zajištěno a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny.
K tvrzení stěžovatele o tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k čestným prohlášením svědků S. E. a J. T. a dále k tvrzení o tom, že nebylo prokázáno provedení těchto důkazů, je nutno uvést, že na jednání před okresním soudem dne 23. 5. 1996 (viz č. l. 10 spisu) byl čten, jako důkaz, spis Č. p., v němž jsou uvedené důkazy založeny. Stěžovatel, který byl u jednání přítomen, se k nim tedy mohl vyjádřit.
K dalšímu tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR měl v rámci přezkumné činnosti provést vypořádání mezi účastníky podle zákoníku práce, je nutno poznamenat, že dovolací soud v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, rozhoduje na základě kasačního principu, tj. dovolání zamítne nebo rozhodnutí zruší a věc vrátí příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu