ECLI:CZ:US:2003:1.US.157.03
sp. zn. I. ÚS 157/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. Z. F., advokátkou, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČE - Správy služeb zaměstnanosti ze dne 23. 1. 2003, čj. 44/42583/31.10.2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR - Správy služeb zaměstnanosti ze dne 23. 1. 2003, čj. 44/42583/31.10.2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Opavě ze dne 24. 9. 2002, čj. 21594/02/hj. Označeným rozhodnutím Úřadu práce byla stěžovateli uložena povinnost vrátit hmotné zabezpečení ve výši 84 096,-- Kč na účet Úřadu práce v Opavě, podle §18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že uvedenými rozhodnutími úřadu práce a ministerstva práce a sociálních věcí byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 26 odst. 3 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli uložená povinnost vrátit hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání nemá oporu v zákoně a v jeho mezích.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ve svém vyjádření zaujalo stejné stanovisko jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto správně a v souladu s platnou právní úpravou. Povinnost vrátit hmotné zabezpečení za období od 3. 1. 2001 do 7. 11. 2001 mu byla uložena proto, že uchazeč o zaměstnání má, podle zákona o zaměstnanosti, povinnost vrátit přijaté hmotné zabezpečení, které mu bylo poskytováno jeho zaviněním neprávem nebo ve vyšší částce, než mu náleželo. V daném případě bylo hmotné zabezpečení stěžovateli poskytováno přesto, že mu nenáleželo v důsledku skutečnosti, že je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle zákona č. 150/2002 Sb., o správním řízení soudním, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, se pravomocnému rozhodnutí správního orgánu účastník řízení může bránit cestou správního řízení, podle části páté Občanského soudního řádu. Podle tohoto zákona lze rozhodnutí správních úřadů napadnout žalobou u příslušného krajského soudu, který vykonává správní soudnictví. Citovaný zákon se vztahuje i na předmětnou věc, a to na základě přechodných ustanovení, zakotvených v §129 zákona o správním řízení soudním. Teprve po vyčerpání těchto prostředků, včetně řízení před Nejvyšším správním soudem, se stěžovateli otevírá možnost podat ústavní stížnost.
Ústavní stížnost stěžovatele je tedy nepřípustná, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že jsou v této věci splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. František Duchoň , v. r.
soudce Ústavního soudu